Politický vůdce Enrico Oliveri má svou stranu dovést k vítězství v nadcházejících volbách. Jenže zrovna se mu příliš nedaří a mnohými je proto kritizován. Začne toho na něj být příliš, a tak jednou prostě zmizí. Ke své smyslné kamarádce Danielle do Paříže, kde chce jen tak nezávazně relaxovat. Díky tomu nejen důvěrně pozná, jak se natáčejí filmy, ale také se setká s lidmi, kteří jeho dosavadní přístup k politikaření a všemu ostatnímu přehodnotí. No jo, ale v Itálii se po něm ustavičně shánějí. A protože nenacházejí, lžou veřejnosti (včetně samotného prezidenta), což však nelze ani na Apeninském poloostrově dělat pořád, že ano. A tak sáhnou k jedinému možnému řešení – minimálně pro dobu nezbytně nutnou vymění Enrica za jeho bratra-dvojče Giovanniho, který sice vypadá stejně, ale jinak je docela jiný.

Filmů s takovou zápletkou jsme viděli dost, ale tento ve zmíněném jihoevropském státě sbírá jen samé úspěchy. Dost možná i proto, že ji tam ti, kteří o té úspěšnosti rozhodují, ještě neviděli. Uveden byl však už i v zahraničí, včetně naší krásné země, kde jej bylo možné zhlédnout na festivalu v Karlových Varech. Na rozdíl od Cizího oběda, Ať žije svoboda! rozhodně není počin čistě festivalový. Nicméně se musí dodat, že je hodně proitalský, i proto, že tamní politická scéna je (taky zásluhou pana Berlusconiho) ještě větší masakr, než ta naše. Na druhou stranu, i tady je politika velice vděčné téma k hovoru, ale na politicky laděné filmy (a zvláště takové, jako je tento) či dokumenty se tu příliš nechodí. A s největší pravděpodobností by se nechodilo, i kdyby všechna (multi)kina nehrála od rána do večera nic jiného. Přesto/Proto jsem celkem zvědavý, jak si povede Kandidát, ale to jen tak mimochodem.

Obecně dvě stejně vypadající osoby, nebo konkrétněji (minimálně) dvě identická dvojčata, přičemž jedno je takové a druhé onaké, díky čemuž pak mnohdy napraví omyly toho druhého, nebo se o to alespoň snaží. Námět, který jsme už viděli několikrát a v různých žánrech. Pokud se k němu přistoupí s hlubším podtextem či myšlenkou, jako to poprvé udělal Charlie Chaplin v Diktátorovi, nebo čistě jen jako k zábavné oddychovce (viz Dvojitý zásah s Van Dammem), s velkou pravděpodobností z toho vznikne dílo, na které se bude ještě dlóóóuho vzpomínat. Robert Andó chtěl ze svého filmu Ať žije svoboda! udělat jakéhosi míšence těchto dvou přístupů, tedy zábavné dílo s hlubším podtextem, díky čemuž zůstal na půli cesty.

Takové filmy jsou však radostí pro charakterové herce, kteří tak mohou ztvárnit dvě postavy s naprosto odlišnými vlastnostmi. Příkladů bychom znovu našli několik (i mezi českými filmy) a jistě není náhoda, že v nadpoloviční většině platí, že právě výkon představitele hlavního hrdiny/ hlavní hrdinky drží daný počin do značné míry nad propastí. To platí i pro Ať žije svoboda!, kde byla ta dvojrole svěřena Tonimu Servillovi, který se na stříbrném plátně začal pravidelně objevovat teprve nedávno. Nejvíce jej proslavily spolupráce s Paolem Sorrentinem, ovšem paradoxně v jeho nejlepším počinu zrovna nehrál. Čtyřiapadesátiletý herec patří ve své zemi k těm nejcharismatičtějším, a navíc umí skvěle hrát obličejem (mimika). Zejména roli Giovanniho si vyloženě užívá a filmu, stejně jako účast Valerie Bruni Tedeschi jakožto Danielle, rozhodně pomáhá. Do nadprůměrného hodnocení jej ale tentokrát nevytáhnou.  

Ať žije svoboda! má totiž jinak několik výrazných režijně-scenáristických nedostatků. Ryze absurdní, ba až lehce surreálné scény střídají ty dramatické, jež fungují jen zpola. OK, ještě bych třeba uvěřil, že Giovanni svým jednáním nadchne Enricova poradce/asistenta, protože ten s ním skoro všude cestuje a vidí, že na rozdíl od svého konzervativního bratra je mnohem liberálnější. Ale co mě vyloženě iritovalo, že po jeho projevech, které nejsou ničím jiným, než snůškou nesmyslů, začne obecenstvo vždy zběsile a odhodlaně tleskat a jásat, jako když William Wallace mluvil před svými Skoty o svobodě! To se tedy režisérovi hrubě nepovedlo, nicméně se dá říci, že má na to, aby se mu i tohle podařilo do příště vylepšit.