Otázka je, jestli je to správné nebo ne, že k nám zamířil právě ten NEbollywoodský počin, protože si dovedu představit, že mnozí z nás ještě nikdy neměli pořádnou čest s pravým bollywoodským filmem, přestože právě tohle filmové centrum je tou největší továrnou na audiovizuální díla a přestože i tam už se prosadila česká stopa, třeba v podobě herečky Jany Synkové (aka Yana Gupta). No, ale zpět k Cizímu obědu. Ten má u nás vlastně už druhou premiéru, jelikož poprvé byl uveden na festivalu v Karlových Varech. Ještě předtím jej však viděli diváci v Cannes. A o to právě jde – tenhle film je totiž skutečně především festivalový!

Přitom příběh naznačoval, že by mohlo jít o takovou hezkou nevšední romanci. V Bombaji existuje už neuvěřitelných 120 let jakási kurýrní služba, jejímž prostřednictvím posílají ženy v kastrůlkách svým manželům do práce každý den oběd. Tato „disciplína“ je natolik netypická, že se jí zabývali i vědci z Harvardu. A zjistili, že pouze jeden oběd z milionu nenajde správného adresáta. Na to, že v tomto indickém městě bydlí nějakých 15 milionů obyvatel, je tento výsledek takřka neuvěřitelný, co říkate? I krásná, avšak manželem přehlížená paní Ila takhle posílá obědy, ovšem jednoho dne se jeden z nich zatoulá až na stůl úřadníka Saajana, který má těsně před penzí. Oběd zhltne jako malinu, ale paní Ile napíše, že je posílán jinam, přestože mu velice chutnalo. To paní Ilu potěší, a tak si začnou psát ...

Film režíroval a napsal debutant Ritesh Batra, což by samozřejmě ještě nebyl problém. Jenže se jedná o indického debutanta, který patrně navíc nikdy neslyšel o tom, že film je třeba také pořádně sestříhat. Někdy to až vypadá, jako by „stříhal“ jenom v kameře. Ale to není to hlavní. Daleko problematičtější je ten fakt, že všechno je ohromně popisné. Vždycky, když přijdou kastrůlky, je neprve Saajan všechny rozdělí a poodkládá, následně vezme psaníčko od paní Ily (občas si ještě olízne prsty), rozbalí jej a začne číst. Proč? Copak nikdo nevíme, jak se rozkládají kastrůlky nebo jak si poradit s přeloženým papírem, abychom si mohli přečíst, co je na něm napsáno? Asi netřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že díky tomu má film velice pomalé tempo.

Diváci v této asijské zemi jsou na to zřejmě zvyklí, ale u nás se takové filmy objevují v kinech opravdu málokdy. Mimoched, příběh Cizího obědu by se tak dal krásně a naprosto srozumitělně převést do podoby fotoscénáře. To v našich kinech platilo předtím třeba pro počin (věhlasného Zhanga Yimou) s názvem Žena, pistole a obchod s nudlemi (ten remake Coenovky Zbytečná krutost). Zatímco na tom čínském filmu se i přes jeho atypičnost daly najít nějaké ty klady, u tohoto indického se hledají jen obtížně. A to i přesto, že se režisérovi podařilo získat Irrfana Khana, jednu z největších hvězd, kterou v Asii mají a která už se objevila i v několika zahraničních produkcích. Jeho účast je pro tento film hodně důležitá, což do značné míry platí i pro pohlednou Nimrat Kaur.

Přesně na opačném pólu nachází se jeho kolega Shaikh, který irituje svou dotěrností, neúčelností a projevem hereckého představitele Nawazuddina Siddiquiho. Jo, ve filmu se pak objeví pár slibně vyhlížejících nápadů, ale ty ve finále nemají vůbec žádnou pointu. Viz kupříkladu povídání paní Ily s tetičkou, která bydlí patrně v bytě nad ní a kterou po celou dobu neuvidíme. A zahrnout sem můžeme i ten základní, tedy zatoulaný oběd, jenž skutečně mohl z tohoto díla učinit nevšední a milý romantický příběh. V indických rukou je však nevšední až příliš, ovšem on by v žádné jiné zemi asi vzniknout nemohl, jelikož jinde takto propracovanou donáškovou službu nemají. Americký remake se tedy (téměř) určitě konat nebude, což je v případě Cizího obědu docela škoda.

Cizí oběd je totiž v této své podobě něčím úplně jiným, než čím být měl. Ačkoliv díky tomuto přístupu se alespoň dozvíme několik zajímavých věcí o Indii. Ty ale na druhou stranu můžeme vidět i v jiných filmech. Takových, které jsou mnohem zručněji natočené a jejichž děj má větší spád. Z nich nad všemi nepochybně vyčnívá oscarový Milionář z Chatrče, který je díky Loveleen Tandan v roli spolurežisérky také velmi věrohodný, přestože jinak se na něm výrazně podíleli britští tvůrci v čele s Dannym Boylem jakožto tím nejvíc nejhlavnějším filmovým tvůrcem. Zkrátka, jak uvedeno, podívat se místo tohoto v našich kinech na nějaký ryze bollywoodský film by asi bývalo bylo pro rozšíření obzorů zajímavější a lepší.