Tajemství slov

Velice nudný film, který se   snaží být něčím velkým   ale nedokáže zaujmout ani   příběhem ani hereckými   výkony.

Film mě docela bavil do doby   než Hanna osvětlila svoje   tajemství. Do tohoto   okamžiku měl psychologicky   zajímavou a tajemně napjatou   atmosféru. Pak ale všechny   kladné aspekty rázem úplně   ztratil a nemohla jsem se   zbavit dojmu, že tady film   začíná hodně tlačit na   pilu a stejně jak praví   kolega Chrustyn, snaží se   být něčím velkým.
Jistě, opět si ukradl   ten starý známý motiv   traumatu z války. Holka   uroní pár slz, odvypráví   jak to bylo strašné a   ukáže válečné jizvy, to   přece vždycky zabere...   Nějak jsem jí to nevěřila,   ať se jinak dobrá Sarah   Polley snažila sebevíc.   Její promluva mi vyzněla až   neuvěřitelně prázdně a   dutě, jakoby mluvila o   nějaké hodně smutné knize,   kterou ale ve skutečnosti   nezná. Víc než kdekoliv   jinde jsem z toho cítila to   zkomerčnění tématu války.   A tento způsob, jak film   přistoupil k danému (a velmi   citlivému) tématu mi hodně   vadil a dost mě zklamal. A   tak celkový dojem zůstal   naprosto mizivý a síla   filmu, i přes nadějnou   první polovinu, veškerá   žádná.

Španělé umí točit   skvělé filmy, o tom jsem se   už několikrát   přesvědčila. Tentokrát   filmaři přesunuli děj na   ropnou plošinu uprostřed   oceánu, kde pár mužů   dokončuje svoji misi se   zraněným kolegou. Záhadná   a mlčenlivá Hanna naruší   jejich opuštěnost a pomalý   děj se mění v jednotlivá   lidská dramata, která si   nesou pod kůží.Snímek   přináší poselství   především v tom, jak je   důležitá komunikace mezi   lidmi, a že nikdo není   ostrov ani na tomto ocelovém   ostrově. Druhá rovina   příběhu vypluje na povrch   až později, kdy se   dovídáme o válečném   konfliktu na Balkáně   děsivé skutečnosti a také   a hlavně o tom je Tajemství   slov.

Velmi intimní snímek   španělské režisérky   Isabel Cixetové o setkání   dvou lidí, kteří si hojí   své rány - on fyzické, ona   především ty na duši.   Výborná režie, ale   především výborné výkony   představitelů hlavních   rolí, Sarah Polleyové a Tima   Robinse, který to měl o to   těžší, že převážnou   část odehrál v leže na   lůžku. Oba jsou tak   přesvědčiví, že ještě   dlouho po skončení   závěrečných titulků   přemýšlíte nad tajemstvím   slov.

Umělý ostrůvek uprostřed   oceánu „ víc než 50.000   tun železa, do kterého   každý den udeří přes   28.000 vln. Někdy víc.“   Místo, kde pracuje jen hrstka   mužů a kde se stala nehoda.   Tam utekla z nucené dovolené   Hanna ..... „zabít čas,   než čas zabije Tebe.“   Nemluvná žena s   naslouchátkem, která   nestojí o společnost, ale   nabídla se jako   ošetřovatelka popálenému a   dočasně slepému muži. Ten   má sice bolavé tělo, ale   radostně vypráví, je plný   zvědavosti a nekonečných   otázek. Ocitnula se v   blízkosti člověka, který   ji postupně dokáže svými   slovy rozesmát, rozesmutnit.   „ Tajemství slov“, která   umí poodkrýt dávná a   bolestivá tajemství, ale   přináší i úlevu a   vzájemnou důvěru. Důvěru   pro kterou se vyplatí .....   .naučit se plavat!   Nádherný, emocemi nabitý   film se skvěle vybranou   dvojicí „trosečníků“,   který jen tak z hlavy   nevyženu a ani nechci.

Povedené drama. Jsem rád,   že se ve filmu nemliví jenom   o válkách v Afghánistánu,   Iráku, 2 sv.v, ..., ale i o   válce v Jugoslávii.   Povedený film o osudech   válečné uprchlice z   Jugoslávie.
Filmů o   běsnění US armády je více   než dost. Ale popis   konfliktů v Evropě je v   málokterém válečném   snímku.
Možná, že   ten happy and si mohl autor   odpustit, ale co už. Za mě   9/10.

Jsou filmy, kde se nemluví a   výjevy beze slov řeknou vše   potřebné obrazem.
Tak   jsem viděl mnoho válečných   scén natočených náhodnými   pozorovateli
i   renomovanými válečnými   zpravodaji. Zcela jiné jsou   filmy konverzační, kde
nelze zmeškat jediné   slůvko, aby se nepřeslechla   pointa či důležité   sdělení,
potřebné k   pochopení celého díla.
Válečná zvěrstva   zachycená kamerou beze zvuku   jsou otřesná. To, co nám
však sdělí Hanna během   pár minut, kdy konečně   promluví se svým   pacientem
je doslova   šokující. Celý film   čekáme na její tajemství a   když nám jeho část
konečně prozradí a   minimalistickým způsobem i   ukáže, nejsme s to   pochopit,
jak je to   možné, jak se to mohlo   stát, jak se mohli lidé na   konci dvacátého
století k sobě chovat   tak strašným způsobem.   Tento film nelze pustit z   hlavy
a ještě dlouho   se Vám o něm bude zdát.