Před soumrakem

Zatímco první díl je tak   trochu naivní a lehce   nedotažený, dvojka je   naprosto dokonalou reflexí   „vztahu po vztahu“,   dalším krůčkem na cestě   životem, ve kterém se   dvojice sympatických   protagonistů s naprostou   nenuceností věnuje   životním pravdám   prostřednictvím vlastních   reakcí. Ten film je   očividná zkušenost, jehož   rafinovanost dokonale   podtrhuje otevřený konec.   Kdyby se tvůrci tu rošádu   myšlenek a pocitů snažili   nějak zafinišovat, naprosto   by zabili to kouzlo   neurčitého. Takhle to má   tečku, na kterou se   nezapomíná. <i>„Já   vím“</i>…

„Před úsvitem“ ... to   byl nezávazný dialog   náhodného setkání.   „Před soumrakem“ je   pokračování nedokončeného   rozhovoru. Tentokrát   zatíženého i vzpomínkami,   zklamáním, smutky. Navíc   (jako bonus) krásná   Paříž. Nádherný film o   setkávání a míjení ...   „Když jsi mladý, tak   zkrátka věříš ... že   najdeš spoustu lidí se   kterými se sblížíš.   Později zjistíš, že to se   stává jen zřídka.“

Upřímně řečeno, trochu   mě překvapuje nominace na   Oscara za scénář stejně   jako několik dalších cen.   Ale film je to příjemný.   Žádné světoborné   myšlenky, žádné hraní si   na spásu světa, ale   normální příběh-rozhovor   dvou normálních lidí.   Každopádně mě dostala   závěrečná věta:   "Bejby, tobě to letadlo   uletí", která   naznačila, že se bude   souložit celou noc :-)

..aneb jak to bylo dál..nikdo   znás to raději nechtěl   vědět a přece se to   dozvíme...opravdovou   lahůdkou je tto druhé   setkání, druhé tápání,   už ne vášnivé vzplanutí,   ale stále ještě   doutnající uhlíky,   zážitky nezapomenuté,   možná však uplynulým   časem přikrášlené? a nebo   že by ne?

Předpokládala jsem   správně, že nepůjde o   strhující děj, nicméně   toto setkání v Paříži je   divácky příjemné a   nepostrádá pár dialogů,   kterých si možná   povšimneme.Jedna myšlenka za   všechny: "Svět se   vyvíjí podle toho jak se   vyvíjíme my..."

Setkání po devíti letech   nepřineslo výraznou změnu k   lepšímu snad v žádném z   ohledů, tedy ani ve   fyzických proměnách. E.   Hawke vyhlížel jako druhá   alternace Mechanika,   případně jako navrátilec z   podpůrné skupiny anonymních   alkoholiků, J. Delpyová   vyvázla jen s mírně   zapadlými víčky. U Jesseho   a Céline se karta obrátila,   zatímco jeho postava zůstala   charakterově stabilní, ta   její nesla výrazné stopy   neurotické hysterky, tudíž   to málo, kterým by si mohla   před devíti lety diváka   získat, nenávratně zmizelo.   A stejný problém   přetrvává v reakcích   Jesseho postavy na Célininy   vyprávěnky, přesně takhle   nepřirozeně si počínám v   případech, kdy mě   nezajímá samotná osoba   vypravěče, tím méně jeho   sdělení, ovšem každý mě   odhalí, protože jsem   mizerná herečka, a tady   něco nehraje, neboť E. Hawke   mizerným hercem není,   přesto měl velké problémy   podat upřímný smích i   zájem o repliky pronášené   ženským protějškem a na   přesdržku bylo jeho   "salut" i "au   revoir", kterými s   přihlouplým úsměvem   častoval kolemstojící   Francouze. Když přidám do   placu ještě Juliinu rádoby   svůdnou napodobovací scénku   z koncertu, myslím, že je na   čase ukázat prstem na   scénář a vedení herců.