Jarní píseň

Podle mého předpokladu   romantický nesmysl   nezasluhující pozornosti,   nemáte-li ovšem pro   romantiku slabost. Pokud ano,   mělo by tohle být vaše   volba. Já dávám dvacet jen   za ty dvě překvapeníčka,   jinak to nestálo za nic.

Válečný film,plný   sentimentu a krásných   vzpomínek, naivní příběh.   U těchto filmů je vždy   nejlepší práce   kamery.Herecké výkony   přijatelné. Vím,že nemohlo   jít o silnější námět a   bylo třeba zaměstnat herce,   film patří k těm lepším.   Přesto jeho sledování   provází nuda.

Rudolf Hrušínský byl   bezesporu výborný herec, ale   v režii byla patrná   nejistota. Jarní píseň má   zajímavý základní   příběh, ale je rozvinutý   příliš pateticky, místy   až unyle, i když melodramata   taková jsou. Haně Vítové   spíše sedly role   "současné" nežli   kostýmní, snad vyjma   Nočního motýlu, kde podala   brilantní výkon. Role   malíře Františka Hanuse   nezaujala ničím.   Zvláštním živelným   obohacením je přítomnost   mladé a energií   překypující Jany   Dítětové. Vzácné   zaznamenání herectví Milady   Šupitové, později v   zahraničí ztracené Pavly   Vrbenské, zde v roli   svobodné matky. Za plus   Jarní písně rozhodně   považuji exteriérové   scény.

Haně Vítové dlouho trvalo,   než se vymanila z   průměrných rolí v   desítkách komedií a   melodramat, z nichž většina   je dnes poprávu   zapomenutých. V roce 1944   (nejchudším na počet filmů   u nás natočených) dostala   Vítová dvě hlavní role a   obě zvládla perfektně   (kromě Jarní písně to byla   Sobota). Jarní píseň stojí   za zmínku díky osobnosti   režiséra, jímž byl Rudolf   Hrušínský. Film oplývá   příjemnou jarní atmosférou   venkova, kam vpadne živel   zosobněný dámou velkého   světa, kterou hraje právě   Vítová. Role slavné   pěvkyně, která se náhodou   ocitne ve svém rodišti, jí   velmi sluší. Celý film je   prostoupen emocemi, tím   pádem patetický závěr, v   němž se jeden z místních   (František Smolík) dozví,   že je její otec, dodává   až příliš sladkobolný   nádech.