Ivan Beljakov

Kameraman Ivan Ivanovič Beljakov do okruhu zakladatelů ruského dokumentárního filmu ve dvacátých letech. V letech 1923-26 pracoval v „Goskinu“ jako animátor a kameraman prvních sovětských animovaných filmů. Musíme si uvědomit, že tehdejší filmaři se začínali učit a do jednotlivých filmů byly vkládány obrázky a pokusy o animaci - v Beljakově případě to byl film Tři mušketýři z roku 1924. Občas působil ve funkci asistenta režie, ale na počátku třicátých let přešel do odboru dokumentárních filmů jako kameraman. Je čtyřnásobným laureátem Stalinské ceny (1942, 1943, 1948, 1950). V roce 1922 dokončil studium státní filmové školy. S filmem začínal velmi brzy, jeho první dokumenty z let 1918-1924 byly zařazovány do prvních sovětských kinožurnálů „Kinonědělja“, „Kinopravda“ a „Kinokalendar“. V dokumentárním filmu Segodňa (1923) a v animovaném filmu Sovetskije igruški (1924) pracoval ještě na pozici výtvarníka, později však působil téměř výhradně jako kameraman obvykle dokumentárních filmů – Sověte, vpřed!,Šestina světa, což byly talentované agitky na „sovětský způsob života“. Pracoval též pod vedením Dziga Vertov ve sdružení „Kinoka“. Vedl prakticky všechna synchronizovaná natáčení J.V. Stalina. Tak vznikly např. filmy Reč tovarišča Stalina (1937), Děň Preziděnta (1937), za války a těsně po ní pak filmy jako „Razgrom německich vojsk pod Moskvoj (1942), Plennyje němcy v Moskve (1944), Krymskaja konferencija (1945) nebo Parad Pobedy (1945). V mnohém vděčíme právě Ivanu Beljakovi za tehdejší obraz „moudrého a velikého vůdce“ Stalina. Ve filmech chyběla jakákoliv jeho kritika a filmy se tak staly doslova chvalozpěvy na osobnost Stalina. Byl autorem námětu velkého množství periodik pro promítání v kinech. Z poválečných dokumentárních filmů pak můžeme jmenovat např. dokumentární filmy 1 maja 1949 goda (1949), Ženščiny v borbe za mir (1950), Velikoje proščanije (1953) nebo Chlopkoroby Uzbekistana (1959), jejichž názvy vystihují výstižně obsah i téma.