Obraz

Brněnské televizní studio přišlo po delší době opět s větším projektem – dvoudílným přepisem jednoho z nejpozoruhodnějších děl sovětské literatury posledních let, románu Daniil Granin OBRAZ. Uprostřed letních dovolených však byl se zájmem očekáván spíše těmi, kdo už byli trochu s tvorbou tohoto spisovatele obeznámeni, případně znali předlohu ze slovenského (1983) nebo českého (1984) překladu. Román Obraz jako zřejmě zatímní vrchol Graninovy tvorby může být totiž zařazen ke Gelmanově Prémii, ale svou mnohovýznamností, mnohorozměrností i naléhavostí ji v mnohém ještě překračuje a staví na roveň Bondarevově Volbě či Ajtmatovově Stanici Bouřné. Děj románu je samozřejmě možné shrnout jedinou větou: díky náhodně objevenému obrazu dochází předseda městského sovětu Losev k novému pohledu na sebe i svět kolem a v praxi toto své poznání vzdor nesčetným překážkám prosazuje. Takového stručného výkladu se však držela i scenáristka Marie Loucká a zřejmě i režisér Evžen Sokolovský, který inscenaci realizoval. Nebude proto na škodu srovnat některé myšlenky knihy s tím, jak je tlumočila obrazovka. Nelze jistě očekávat v takových případech výpověď zcela totožnou. Přepis může jen těžko zachytit všechno tak jako literární text: vzpomínky na dětství, složité myšlenkové pochody, úvahy a nápady, které se hrdinovi honí hlavou, ten složitý vnitřní svět plný rozporů. Dramatická podoba by však neměla zkreslovat a zavádět diváka k jednoduchým, snad až černobílým soudům. Už na samém počátku se autoři inscenace nevyhnuli malé léčce – samotnému obrazu malíře Astachova. Jeho v televizním podání pochopitelná nevýraznost přehodila výhybku smyslu dalšího děje tak dokonale, že vznikl jednoznačný dojem: zátoka se starým domem zůstala zachována, protože by bylo škoda ničit předlohu obrazu. Jestliže bychom tomuto výkladu dali za pravdu, znamenalo by to v důsledcích rezignaci na další vývoj za našeho aktivního přičinění, na možnost přetváření a utváření krajiny, životního prostředí. Původní Graninova myšlenka však, domnívám se, považuje obraz nikoliv za důvod sám o sobě, ale za hybatele uvědomovacího procesu, nastoluje otázku funkce umění v životě společnosti jiným způsobem. Losevovi obraz „otevřel oči“, přinutil ho najít nové, pro něj do té doby skryté (ale existující) souvislosti, vztahy mezi historií a současností, a následně pak zvážit a změnit koncepci dalšího rozvoje města. Další, možná ještě výraznější zkreslení přineslo také vyústění inscenace. Vnucovalo, i když možná nechtěně, pocit, že správné rozhodnutí, řešení či rozřešení nakonec stejně přijde „shora“, podsouvalo fatalistickou víru v automatický dobrý konec. Jenže Granin podobnou tezi svým Obrazem bytostně odmítá. Naopak se staví za houževnatou aktivitu zdola, za dílo mas, Losev je zosobněním odpovědnosti každého jednotlivce. Ne nadarmo uprostřed románu čteme tato slova: [i]„Kolik takových městeček je rozseto po celém Rusku, a malé město je vlastně v podstatě hlavním městem celé země.“[/i] Divákům, kteří knihu neznali, tak bylo odepřeno i závěrečné poselství – Losev odešel bez poct, ale s vědomím, že po něm zůstalo dobré dílo. Výsledky jeho práce si momentálně přivlastňují protivníci, plodná stopa jeho úsilí však přetrvává jako zárodek i záruka do budoucna. Televizní přepis Graninova Obrazu by tedy měl být spíše poučením. Bez hlubšího proniknutí do podstaty uměleckého díla poslouží dramatizace stejně „kvalitně“ jako skutečnému vzdělání stručná znalost pouhých obsahů děl světové literatury. Ironií je, že se tak přihodilo zrovna dílu, které si klade za cíl probojovat právě ono sepětí života a umělecké tvorby, které samo vypovídá o tom, že existují taková [i]„vítězství, jejichž dosah dokáže nejlépe změřit právě umění“[/i] (ze zasvěceného a poučného doslovu Ladislava Zadražila k českému vydání). Potlačených a na druhé straně zase zbytečně akcentovaných motivů bychom v dalším srovnávání našli více. Všimněme si však ještě několika slovy samotného provedení hry. Stojí za ocenění, že si Evžen Sokolovský vybral řadu méně známých herců. O to více však vynikly některé scenáristické i realizační nedostatky. Ota Sklenčka v roli starého komisaře ve výslužbě Polivanova nenašel rovnocenného protihráče, Jaroslav Rava vedle něho ustupoval do pozadí a teprve v druhé části zahrál svého Loseva poněkud přesvědčivěji. Přesto se na rozdíl od některých recenzentů domnívám, že stál příliš nad věcí jako pozorovatel, zatímco šlo ve skutečnosti o jeho životní bitvu. K přesvědčivosti inscenace nepřispělo ani statické pojetí výstupů – některé výroky a dialogy v takovém podání vyznívaly, ač třeba odkrývaly i vážné rozpory a problémy, jako vytržené citáty či plakátová hesla. Škoda. Román veskrze společenský, dílo, které mělo ambice oslovit každého z diváků, kterému není lhostejný okolní svět, ztratil nejeden svůj rozměr, ale i přesvědčivost naléhavé umělecké výpovědi o dnešku. PAVELKA, Zdenko. [i]Graninův Obraz pro poučení.[/i] Scéna. 1984 [17. září], roč. 9, č. 18, s. 5. [upraveno]