Dvacátého srpna 1977 byla do vesmíru vypuštěna sonda Voyager II s cílem najít mimozemský život. Ukrývala v sobě pozdravy ve čtyřiapadesáti jazycích či hudební nahrávky. Několik roků poté se ve státě Wisconsin trápí Jenny Hayden, které nedávno zemřel při nehodě manžel Scott. Nedaleko od jejího stavení ztroskotá neznámý objekt. Zářící modrá koule se vydává právě k ní a bere na sebe podobu Scotta Haydena. Jenny je zprvu šokovaná, nicméně když zjistí, že „emzákovy“ úmysly nejsou nepřátelské, ráda s ním dokončí nedobrovolně započatou cestu ke kráteru u města Winslow v Arizoně, kde se má setkat se svou mateřskou lodí a odcestovat domů.

Vrcholní představitelé Columbia Pictures měli tenkrát na výběr – buď udělají Starmana a druhý projekt postoupí Universalu, nebo to udělají přesně naopak. Nakonec se rozhodli pro první variantu s tím, že ten druhý projekt se jmenoval E.T.: Mimozemšťan. Starman šel tedy do kin až dva roky poté, tj. v roce 1984. A byl v podstatě přímým protikladem k Věci – sci-fi Johna Carpentera, ve které na Antarktidě likviduje osazenstvo základny smrtonosný převtělující se mimozemšťan. Kultovní režisér pochopitelně mezitím stihnul ještě natočit Christine podle Stephena Kinga.

 

V rámci Johnovy filmografie se Starman vymyká. Blízko k němu má pouze Neviditelný na útěku. Jedná se o romantickou sci-fi komedii (road movie), kde je hlavní hrdina jiný než ostatní. Nick Halloway alespoň pochází z téhle planety, kdežto Starmana ve své přirozené podobě neuvidíme (pochybuju, že by jí měla být ta modrá koule). A ani přesně nezjistíme, odkud pochází – zřejmě i proto, že on sám v tom má tak trochu zmatek. Nicméně fakt, že pochází z vnějšího vesmíru, zajišťuje, že nebude nouze o vtipné momenty, jak se snaží přizpůsobovat pozemským/americkým zvyklostem. A to nejen zvyklostem 80. let minulého století, což byla skutečně zlatá éra sci-fi.

Romantická linka postupně nabírá na síle, až se ze Starmana stane téměř chick flick, tedy audiovizuální dílo určené spíše pro ženy. Nesmírně sympatická Jenny Hayden (Karen Allen) má možnost znovu prožít chvíle s manželem, kterého tragicky ztratila. Situaci však komplikuje zájem úřadu pro státní bezpečnost, jehož zaměstnanci i za pomoci armády návštěvníka zběsile nahánějí, aby ho mohli studovat nebo přímo zničit. Ten přitom musí ve Fordu Mustang 77 dorazit na konkrétní vzdálené místo v určitém časovém limitu. Tahle zápletka se ukázala býti značně univerzální a spatřit ji můžeme v několika dalších filmech, včetně Půlnočního dítěte.

 

Akčních scén se tady nachází minimum a o nějakém skrytém metaforickém poselství nemůže být – na rozdíl kupříkladu od Oni žijí – ani pořádně řeč. Pravda, pořád můžeme vycítit strach z neznámého či zprvu strach ze sovětské invaze, neboť nutno poznamenat, že tenhle biják vzniknul za studené války. Oproti sci-fi počinům z 50. let však tento uvedenou variantu sovětské invaze záhy převrací naruby. Sázka na přátelského mimozemšťana se vyplatila o něco více než na tohoto nepřátelského. Nicméně na úspěch Spielbergova snímku tenhle Carpenterův ani zdaleka nedosáhnul. To vlastně platí o většině jeho děl, která často v kině nevydělala a kultovního statusu dosáhla až delší dobu po uvedení. Nejvýdělečnějším titulem z jeho filmografie suverénně zůstává Halloween.

Vedle povedené hudby, o kterou se režisér paradoxně tentokrát nepostaral, zaujmou lokace nebo fakt, že scenáristé Raynold Gideon a Bruce A. Evans, kteří později vytvořili drama Stůj při mně, už tady zvolili podobný typ humoru, když občas do zcela seriózně míněné scény zakomponují nějaký komický prvek. To není jednoduchá záležitost, nicméně když se podaří, dochází de facto ve vteřině ke změně emoce – v tomto případě z dojetí ke smíchu. A to je přece jedním z důvodů, proč tolik milujeme filmy. Dramaturgicky se možná dalo přijít s dalšími vtipnými/dojemnými i jinak míněnými nápady. Na druhou stranu všeho moc škodí.

Na té cestě už tak zažijí Jenny Hayden a „Scott“ hodně věcí, z jakých se lze učit nebo poučit. Ať to má být seznámení se s pistolí, zastavení na benzínce, svačinka v bistru, sledování Odtud až na věčnost, pokec s kuchařem (stálice Carpenterových filmů George „Buck“ Flower), jízda na korbě pickupu s indiánkou, jízda vlakem, dostaveníčko v Las Vegas, rozloučení či pokec s Markem Sherminem ze státní bezpečnosti, který jistě mohl titulnímu hrdinovi položit více otázek. Jak by mohlo být krásné, kdyby vznikla dvojka odehrávající se ve Starmanově domovině …

 










 

Tahle podívaná je ovšem sama o sobě výjimečná i v tom, že ač se jedná o sci-fi, dočkala se oscarové nominace v kategorii Nejlepší herec v hlavní roli. Jde o jedinou nominaci na nejprestižnější ocenění pro jakýkoli film Johna Carpentera. Myšleno tedy celovečerní, jelikož jinak se samozřejmě podílel na vzniku krátkometrážního The Resurrection of Broncho Billy, který cennou sošku získal. Jeff Bridges k roli přistoupil naprosto precizně. Sledoval doma pohyby svých dětí, najal si tanečního učitele a studoval orly. Už od mimořádně působivé sekvence zrození jeho lidské podoby je čirá radost se dívat na jeho herecké představení.

Starman oslavuje lidstvo a oslavuje taky USA. Zároveň zanechává hluboký dojem díky tomuhle výjimečnému návštěvníkovi z vesmíru, který vlastní podivuhodné magické kuličky a který v památné scéně přivede zpět k životu mrtvou srnku (zabil ji Ted White – Jason Vorhees z Pátku třináctého 4: Poslední kapitoly a bývalý kaskadér, který v nebezpečných momentech zaskakoval za Johna Waynea nebo Clarka Gablea). Jinak si nelze nevšimnout několika výrazných podobností s Terminátorem. To je hodně zajímavé, protože kultovní sci-fi Jamese Camerona šla do kin ve stejném roce, takže je nepravděpodobné, že by někdo od někoho cokoli opisoval. Námětem podobných titulů jako je Starman bychom asi našli více, ale v jeho případě se rozhodně nejedná o žádnou obsahově prázdnou podívanou. I dekády po premiéře přitom stále platí, že se jí nedostalo až takového uznání, jaké by si zasloužila.

FOTO: cinema.de