Sympatická, přátelská, upřímná, sdílná. Taková je Petra Černocká, představitelka Saxany z legendární
Petra Černocká: Já vlastně doporučuju právě tento druh literatury, který se na věci, které nejsou až tak potěšující, jako třeba když je ženě padesát, dívá s takovým roztomilým nadhledem a dává rozřešení situaci, která se třeba v té chvíli jeví té ženě taková černá. Ta kniha vlastně říká, že člověk je ještě mladý a bude mladý poměrně dlouho a ještě mu to může slušet.
FDb: Nemůžu se nezeptat na Saxanu, respektive Dívku na koštěti. Vy jste tenkrát určitě musela dostat další nabídky na role ve filmu …
Petra Černocká: Já jsem občas nějaké dostala. Ale už tehdy jsem měla kapelu. Oni se lidi občas mylně domnívají, že mi Dívka na koštěti odstartovala i tu pěveckou kariéru, ale já jsem v tu dobu už měla postavenou kapelu a už jsme jezdili. Takže já jsem to brala jenom jako takový odskok do jiného žánru a hned jsem se zase vrátila a jezdili jsme zase těch dvacet třicet koncertů po celé republice. Pro mě byla alfa a omega života to zpívání a to, že si píšu písničky. A jak šel čas, tak přicházely nějaké nabídky, ale už jsme měli nasmlouvané ty koncerty. Takže to ani moc nešlo. Asi na dva konkurzy jsem šla, ale to si vybrali někoho jiného. Jednou třeba Helenu Vondráčkovou. Většinou to byla role nějaké zpěvačky. A to by mě vlastně ani moc nebavilo.
Občas jsem ale hrála v nějaké televizní inscenaci. Třeba manželku kriminalisty. Ale už jsem to skoro všechno zapomněla. Třeba dneska občas dávají v televizi nějakou starou inscenaci a já koukám jako blázen, že můj manžel je Kodet a já jsem jeho žena!?! To je úžasné. Nebo jsem hrála párkařku ve stánku. Malinko mě to hraní bavilo, ale věděla jsem, že proti zpívání a muzice je to těžká řehole. Protože si můžu zpívat, co chci, složit si, co chci, říkat si, co chci. To je svoboda!
FDb: Jak to tenkrát na place u Dívky na koštěti probíhalo? Přišla jste někdy třeba za režisérem Václavem Vorlíčkem s nějakými vlastními nápady?
Petra Černocká: Já jsem tehdy byla úplný začátečník, bylo mi devatenáct. Těm třem klukům, mezi nimiž byl Jan Kraus, bylo dokonce nějakých čtrnáct patnáct let. Takže já bych si rozhodně nedovolila nosit nějaké svoje umělecké verze. Ale je fakt, že Vorlíček byl takový laskavý člověk. Ve smyslu, že se s ním dalo vždycky domluvit. On třeba přišel po záběru a řekl: „Hele, přidej. Když teda máš bejt nešťastná, tak buď nešťastná.“ Já jsem byla v podstatě stydlivá, neměla jsem hereckou školu. Herci se předvádějí rádi. Ale dalo se se mnou domluvit. A i dneska, když to vidím, tak jsem ráda, že jsem to dělala v takové civilní poloze. Protože mně se to tehdy už zdálo podezřelé. Říkala jsem si: „Vždyť ona může být takový mimoň.“
FDb: Dívku na koštěti máme všichni rádi. Ale je v tom filmu nějaká scéna, kterou vy osobně ráda nemáte?
Petra Černocká: No, nechci říct, že jsem přímo cynik, ale spíše takový pragmatik. Takže nemám moc ráda takové ty cíleně sentimentální scény. Takže u scénky hrníček-talířek si vždycky odcházím uvařit cibulku nebo udělat guláš, a pak se vrátím. Ta věta, jak říkám: „Co je to to mít rád?“ To je trochu přes můj naturel.
FDb: Máte ohlasy, jak je na tom Dívka na koštěti s úspěšností u diváků v zahraničí? Věděli třeba posluchači na vašich koncertech, že jste hrála v tomhle filmu?
Petra Černocká: Ne. Já jsem nějakou dobu koncertovala v Polsku, ale nevím. Co vím je, že Vorlíček prodal ten film úplně všude, nejenom do Německa. Ale my máme chalupu na hranicích, a co chvíli si skočíme do Německa pro dobroty, protože oni mají lepší jídlo. Ale ještě se mi nestalo, aby ke mně v tom jejich Kaufhausu někdo přistoupil a německy se zeptal: „Nejste vy Saxana?“ Já tam vlastně navíc měla tu paruku, takže si totálně nejsem podobná.
FDb: Kromě Dívky na koštěti, jaké jiné pohádky máte ráda?
Petra Černocká: Mně se líbila Perinbaba od Juraje Jakubiska. Mně se vždycky líbily slovenské pohádky, ale ony se u nás tolik nepouštějí. My máme rádi ty naše české. Ale minulý rok na Vánoce dávali příšernou pohádku. Co tam se všechno nedělo … Pohádky nesmějí usilovat o nějaké moderno, ale musejí usilovat o to, aby postihly ten archetyp jako dobro, láska … Protože jakmile se začne hodně experimentovat a přijde mladý režisér, který chce předvést, co všechno umí, tak se to většinou zkazí.
FDb: Zahrála jste si i v pokračování nazvaném Saxána a Lexikon kouzel. Váhala jste, jestli tu nabídku přijmout?
Petra Černocká: Ne, tam nebylo, co řešit. To nešlo panu Vorlíčkovi odmítnout, když nad tím uvažoval spoustu let. Dokonce vzniklo i několik verzí scénáře. Ale je pravda, že v tom pokračování nebylo moc, o čem hrát. Tam jsem byla jen jako taková dosazená figura. Nebyly tam pro mě něčím zajímavé dialogy. Více jsem si zahrála třeba ve filmu Andílek na nervy. Tam jsem hrála starostku a konečně jsem mohla uplatnit to, že nejsem tak hodné děvčátko, jak vypadám. (úsměv) Takže jsem tam dala nějaké emoce a razanci. To mě baví.
FDb: V Dívce na koštěti vznikaly triky přímo na place. Využit byl stop-trik nebo třeba ostrý střih. U Saxány a Lexikonu kouzel se triky už dělaly v počítači. Sledujete ráda velké hollywoodské filmy, jako je třeba Harry Potter?
Petra Černocká: Ne, mně to nebaví. Já od filmu vždycky očekávám nějaký emoční zážitek. Ne ve smyslu toho technického zpracování, že budu překvapená, co všechno dokážou. Já očekávám, že s tím filmem půjdu jako člověk. S příběhem, s postavami, s emocemi, které k tomu patří. A ty trikové filmy většinou to téma třeba i pošpiní a odvedou od něj pozornost. Taky vlastně nemám ráda složité klipy. Když už mám poslouchat písničku, případně text, a děje se toho tam příliš, tak mě to rozptyluje. Jako občas se mi stane, že jdu na 3D film. A když mi dají brýle, sednu si do toho kina a teď to začne lítat, tak si říkám, jak dlouho to vydržím. Ale já jsem samozřejmě starší generace. Ti mladí vydrží hodně. Zatím.
FDb: Jak se v Dívce na koštěti natáčela scéna, ve které vylétnete na koštěti z té komory? Šlo o takzvanou přední projekci?
Petra Černocká: (krátká pauza) Tak na to jsem zrovna minule koukala. Seděl tam i můj muž, který ten film za celých dvacet let, co jsme spolu, nikdy neviděl celý, a pak se ptal na to samé, jak jsme to udělali. A já vám řeknu, že nevím. Sama jsem žasla. Asi dvakrát opravdu letíme, ale nejsou vidět ta ocelová lanka, na kterých to bylo připevněné. Vzpomínám si, že sama jsem byla připevněná na jeřábu, který se se mnou otáčel. Ale když na ten film koukám, tak přesně v té komoře si říkám, jak překonali to okno. Nechápu dodneška.
FDb: A co případný třetí film se Saxanou?
Petra Černocká: Já si to dost dobře neumím představit. Samozřejmě by to už dělal asi nějaký jiný režisér. Dělalo by se to tak za pět šest let, ale zřejmě by to byl jenom další pokus podojit tu úspěšnou komedii. I když se říká, že třetí díl je vždycky lepší než druhý. Takže by se to možná zase dalo o laťku zvednout. Ale byl by na to s jiným režisérem i jiný pohled a těžilo by to z faktu, že to téma všichni znají. A to je vždycky podezřelé. Ale pozor! Někdy se to povede. Anděl Páně 2 byl údajně dobrý film, ale já o tom silně pochybuju, protože lidovému hlasu nevěřím. Takže možná, že budu o Vánocích, až poběží v televizi, zklamaná.
FDb: Menší roličku sudičky jste si zahrála v pohádce Tři bratři. O Janu Svěrákovi se jakožto o režisérovi občas vyprávějí různé věci. Tak jaká to z vašeho pohledu byla spolupráce?
Petra Černocká: Já ho strašně obdivuju. Zaprvé je to hrozně příjemný člověk, má úžasného tátu … To je pro mě úžasná dvojka. Laskavý, starý tatínek, až by si do něj občas člověk trochu dloubnul, aby to nebylo tak dokonalé. Ale to nejde. Vždyť on sám zlehčuje svoji existenci. Tam se mu nedá nic vytknout. Je úžasný. A synáček je perfektní. Ale možná, že já mám mindrák před lidmi, kteří něco dokázali. Jako třeba ten mladý Svěrák, navíc ve stínu toho tatínka. A ještě ho používá do svých filmů. To chce takovou odvahu! To je jako kdybych s sebou vozila na koncerty moji dceru, která mimochodem zpívá lépe než já. Nedělá se to, ale oni jsou oba nezpochybnitelně dobří. Takže si mohou dovolit spolupracovat a přináší to dobré výsledky. Já jsem tam na těch Třech bratrech někde celý den seděla a radostně čekala, až si zahraju ten malý kousek. Mimochodem právě to čekání by mě na tom herectví štvalo. Ale bylo to trochu legrační, protože já mám trochu popmusicovou chůzi. A on potřeboval, aby to mělo nějakou důstojnost, když jedu tím chrámem. Říkal: „Vy jedete tak country.“ (smích) Já jsem nevěděla, co s tím mám dělat. I proto, že jsem pod těmi šaty měla takové teplé holínky, protože byla zima, jsem měla takovou houpavou, pistolnickou chůzi. Takže jsme to kvůli mojí chůzi museli dělat třikrát. A docela jsem se styděla.
FDb: Čemu se nejvíce věnujete v současné době?
Petra Černocká: V poslední době zúročuju celoživotní práci, kterou jsem vykonala a v podstatě sbírám plody z vinice. (úsměv) To znamená, že velmi příjemně a pohodlně jezdím po koncertech. Už jenom s kytaristou, protože už by pro mě bylo příliš složité řešit náročné osudy všech muzikantů. Takže mě můj muž posadí do hodně kvalitního vozu a odveze mě třeba do Brna, do Svitav, nad Ostravu … Tam mě mají rádi, ale bohužel tam musíme jezdit po té hnusné D1. Ale máme ten život už tak uzpůsobený, že to zvládáme tak osmkrát do měsíce a dost. Ale před Vánocemi nám tam naskočilo patnáct koncertů, takže kdybyste přišel za měsíc, tak opravdu uvidíte strhanou ženu, která odpovídá svému věku. Ale je to hrozně hezké, protože na tom jevišti si dělám, co chci. Protože ti moji diváci mě už znají dlouho a mají ke mně … nechci říct respekt, ale jsou ke mně laskaví. Vůbec nevím, co budu říkat. To zjistím až na místě. Ale bývá sranda. (smích)
FOTO: ceskatelevize.cz
