Pokud nejste zarytými příznivci knižní předlohy, samotných filmů nebo obojího, a chystáte se na první část dvoudílného finále (ta druhá má pochopitelně premiéru zase za rok), určitě neuškodí, když si nějak připomenete ty dvě předchozí. Mezi Hunger Games a Vražednou pomstou bychom našli nějaké rozdíly. Jak v tempu a vůbec stylu vyprávění, tak třeba i v lépe a napínavěji natočených dramatických scénách. Čím to je však nelze s určitostí říci. Tím, že postavy už známe a že jsme si k nim tedy vytvořili nějaký vztah? Nabízí se taky, že by to mohlo být změnou režiséra, nicméně Hunger Games: Síla vzrodu 1. část zase působí spíše takovým apatičtějším dojmem. Na druhou stranu se však musí dodat, že o pořádné napětí by mělo jít především až v příští části, ne?!? Ale o co teda mělo jít tentokrát?

Katniss, jak víme, zvládla po 74. hrách i Čtvrtohry. Jenže Peeta Mellark (Josh Hutcherson) v aréně-džungli zůstal a nyní je využíván prezidentem Snowem a spol. k vybízení ke klidu zbraní. Na jednu stranu to může vypadat jako šlechetné gesto. Vždyť kdo by chtěl revoluci, která by rozhodně nebyla sametová? Ovšem na tu druhou je Peetovo jednání ovlivněno zákulisní manipulací. Tedy něčím, co kvůli dlouholetému vládnutí bolševické pakáže známe i z naší kotliny. Tato část Hunger Games tedy znovu poměrně působivě ukazuje zvěrstva totalitních režimů, kdy jsou lidé toužící si udržet moc schopní skutečně všeho. Otázka ale zní, nakolik bude cílová skupina – tedy teenageři – vnímat tyto scény stejně a nakolik je bude považovat jenom za „součást příběhu“ či dokonce „zábavu“.

Zároveň se tu taky objevuje fakt, že jedinec mnohdy dokáže strhnout všechny ostatní. A to jak k dobrým, tak nedobrým skutkům. Katniss se proto chopí symbolu reprodrozda a spolu s jakýmsi štábem natáčí propagační spoty ze zdevastovaných krajů, které mají přimět ostatní ke spolupráci při likvidaci Snowovy nadvlády. Pochopitelně ale stále řeší, jestli dát přednost Peetovi nebo jestli se spustit s Galem (Liam Hemsworth), ačkoli v této otázce zřejmě začíná mít pomalu jasno. A to je asi to nejpodstatnější, co si z Hunger Games: Síly vzdoru 1. části odnesete (zvláštní, že mi nejvíce utkvěla v paměti právě scéna Katniss a Galea na lovu, přestože je úplně nedůležitá a kdyby byla vystřižena, vůbec nic by se nestalo). Nicméně, proto v možná až šokujícím závěru zbystříte pozornost, protože dojde na něco, co by čekal asi málokdo z těch, kteří neznají knižní předlohu.

V příští, a doufejme, že akčnější části, se tak můžeme dočkat opravdu ledasčeho. I když mnohé si jistě domyslíme už teď. Ale třeba se objeví nějaké nečekané kličky, které v až příliš přímočarém předfinálovém filmu chybějí. Divák tak, možná z lehce dlouhé chvíle, začne některé postavy podezřívat z toho, že vynášejí užitečné informace a předávají je protivníkům. Třeba budou odhaleny příště. A snad dostane také více prostoru Stanley Tucci coby Caesar Flickerman, protože minule bylo opravdu hodně zábavné sledovat, kterak si vyloženě užívá výstřednost této postavy. Nicméně i tak se musí ocenit zručnost scenáristů Petera Craiga a Dannyho Stroga, kteří nějak dokázali vše roztáhnout do dvouhodinového filmu, přestože opravdu důležité a nosné události, které posouvají děj, by zabraly asi tak pětatřicet minut.

Pak bychom ale byli zřejmě ochuzeni o některá pozoruhodná herecká představení, byť na jednu stranu mi stále není úplně jasné, proč některé respektované hollywoodské stálice chtějí být u toho, až v Panemu propukne ona očekávaná revoluce. Nově se k nim řadí Julianne Moore coby prezidentka Alma Coinová, která na sebe ve společných scénách s Jennifer Lawrence strhává veškerou pozornost. Stejně tak činí Philip Seymour Hoffman. Opravdu nechápu, jak mohl být závislý na drogách, když dokázal po celou dobu své kariéry předvádět takto maximálně profesionální výkony, které by mu jiní mohli jen a pouze závidět.

Ono méně výrazné představení Jennifer Lawrence však může do jisté míry být dáno i tím, že její hrdinka prochází určitou nejistotou. Snad i proto se změnil způsob, jakým ji snímá kamera. Zatímco minule zachycovala její krásu a eleganci, nyní jako by chtěli tvůrci poukázat na její vnitřní rozpoložení a pokud možno jej také co nejpřesvědčivěji zachytit. Pořád ale platí, že tato herečka mnohem lépe zpívá, než běhá. Ještě větším vývojem však prošly postavy Effie Trinketové (Elizabeth Banks) a Haymitche Abernathyho. První jmenovaná se teď nemůže zmalovat jako japonská gejša, protože se zrovna s ostatními nenachází na nějakém luxusním místě. Přesto se ale snaží vypořádat se s tím po svém. A druhý jmenovaný, v jedinečném podání Woodyho Harrelsona, se občas někde ukáže, třeba na důležitém meetingu, a suverénním způsobem ze všech v postatě udělá zabržděnce. V jaké konkrétní úloze jej asi uvidíme v závěrečné části?

Hunger Games: Síla vzdoru 1. část tedy tentokrát nenabízí žádné nekompromisní arénové souboje, ale zato by měla být jakýmsi klidem před bouří, byť ji k  tomu chybí vhodnější (plíživá, napjatá či jinak specifická) atmosféra. Vlastně taky díky tomu zůstává sága Hunger Games takovou tou moderní sci-fi telenovelou. I když je pravda, že mezi těmi všemi Divergencemi, Dárci, Labyrinty: Útěky a kdo ví, čím vším ještě, je určitě nejzajímavější a nadále s přehledem koukatelná. Nabízí se ale otázka, nakolik je to dáno tím, že šla do kin nejdříve všech těch v předchozí větě zmíněných děl. Ale třeba Hunger Games: Síla vzdoru 2. část příjemně překvapí. Nebo snad přímo nadchne? Pod úroveň své předchůdkyně patrně spadnout ani nemůže. 

FOTO: cinema.de