Na nejvýchodnější hranici evropského kontinentu nachází se Republika Zubrowka. Tady také najdeme na horském masivu slovutný Grandhotel Budapešť. Do něj se podíváme ve dvou různých obdobích – v roce 1932, kdy prosperuje a v roce 1968, kdy prosperuje mnohem, mnohem méně. Právě tehdy se setkává jistý spisovatel s majitelem hotelu, který se jmenuje Zero Mustafa a který mu vypráví příběh o tom, kterak k hotelu přišel. Datuje se právě do těch 30. let, kdy měl vše pod dohledem concierge Gustave H. Ten by pro své hosty udělal cokoliv. A rád se intimně sbližoval s blondýnkami, a hlavně také se straršími dámami: „Čím starší, tím lepší,“ říkával.

Jednou z nich byla i Madam Desgoffes und Taxis, kterou však nedlouho poté zavraždili, načež se zjistilo, že vše odkázala právě Gustavovi, což se pochopitelně nelíbí jejím dětem, zvláště synovi Dimitrimu, který neváhá využít třeba nájemného vraha Joplinga, aby majetek připadl jemu. Gustave se tak ocitne v trestaneckém táboře mezi svéráznými vězni, se kterými chystá útěk. Samozřejmě, že bez pomoci zvenčí by, jak známo, nezdruhnul ani Ray Breslin, takže je třeba využít ke spolupráci cukrářku/pekařku Agátu, a také Zero Mustafu, v té době obyčejného portýra, kterého si ovšem vybral jako svého nástupce. Spolu s nimi se pak pokusí prokázat svou nevinu.

Na novější filmy Wese Andersona se dá nahlížet ze dvou úhlů pohledu – buť jako na čistě hravá dílka, ve kterých jsou více než děj důležité všechny ty vtipné, roztomile bizarní a absurdní gagy a narážky, nebo lze zvolit i ten tradiční způsob, který však není tím aspektem, který dělá jeho filmy výjimečnými. Nicméně pokud vždy preferujete druhou možnost, ať už se jedná o jakéhokoliv autora, je nezbytně nutné vědět, kdo je to concierge (pokud to tedy ještě nevíte): „Concierge udělá všechno, co je lidsky možné, za účelem uspokojení přání hosta. Každý concierge si během své kariéry vybuduje síť kolegů a kontaktů, které mnohdy pomohou jeho práci zjednodušit. Členy hotelové concierge sdružuje mezinárodní asociace Les Clefs d´Or (Zlaté Klíče). Být členem této asociace je prestižní záležitostí pro každou zemi i každého jednotlivce a členové jsou právem hrdi nosit na klopě své uniformy dva překřížené klíče jako znak asociace.“

S tímto vědomím bude jistě ledacos jasnější, ale pořád to nebude všechno. Grandhotel Budapešť bude tedy dost možná zapotřebí k úplnému pochopení a postřehnutí všech narážek a vychytávek vidět vícekrát. Anderson vlastně ten děj rozděluje do čtyř různých období. Kromě let 1932 a 1968 jsou tu ještě scény ze současnosti a z roku 1985, které jsou akorát matoucí a docela zbytečné, protože film už tak plyne v ohromně zběsilém tempu, takže někdy prostě není možné přečíst všechny titulky. I proto, že se na plátně objeví klidně jen na vteřinu. A snažit se všechno jen „vyposlouchat“ zřejmě nebude snadné ani pro rodilého mluvčího.

Když už šla řeč o plátně, je tu související fakt, na který by asi bylo dobré před případnou cestou do kina upozornit. Anderson se rozhodl pohrávat si i s formáty podle toho, jak se v daném období natáčelo. I v případě triků využívá zastaralých postupů (stop motion animace). Podstatnou část z těch cca 100 minut zabírá obraz sotva polovinu plátna. Tohhle jsou jevy a vychytávky, o kterých se dobře ví, že je mainstreamový divák nemusí. I když je pravda, že pro takové obecenstvo Wes Anderson nikdy netočil. On totiž patří k těm tvůrcům, kteří do značné míry točí filmy sami sobě pro radost, ale přesto si dokázali díky svému originálnímu přístupu najít slušnou základnu příznivců (a pochopitelně tedy i odpůrců).

V případě jakéhokoliv počinu od tohoto tvůrce se prostě nejde nezmínit o hercích a herečkách, jelikož i ti nejslavnější stále žadoní o to, aby si u něj mohli zahrát. I kdyby mělo jít jen o cameo, protože Andersonovy figurky jsou svým zvláštním způsobem natolik specifické, že ztvárnit některou z nich prostě musí být ohromná zábava. To je nejlépe vidět na Ralphu Fiennesovi (Monsieur Gustave), který tu předvádí dokonalé představení, a to v (komediální) roli, v jaké jsme ho tedy rozhodně ještě neviděli! Naprosto precizní bylo také obsazení Willema Dafoa a Harveyho Keitela (zabiják Jopling, resp. pokérovaný spoluvězeň Ludwig), ale také Adriena Brodyho, který tu vlastně do značné míry hraje protikladnou postavu k té své nejznámější.

Ale v Grandhotelu Budapešť jsou opravdu všechny role obsazeny známými herci nebo herečkami, i když se jedná o takovou, která se v záběru objevuje ani ne na minutu a řekne asi tři repliky (viz služka Léy Seydoux). Ale vlastně jsou tu ještě menší – Bob Balaban, Bill Murray, Owen Wilson, ... Jinak Anderson láká i příznivce a příznivkyně Juda Law, F. Murray Abrahama, Edwarda Nortona, Tildy Swinton, Jeffa Goldbluma, Saoirse Ronan a dalších. Někteří už s režisérem spolupracovali. A ti, které se rozhodl vyzkoušet poprvé, se rychle dokázali přeladit na společnou notu.

Tenhle Wes Anderson, to je totiž v dobrém slova smyslu takové přerostlé dítě, o čemž dokonale přesvědčil už ve svém minulém filmu Až vyjde měsíc, se kterým má Grandhotel Budapešť ledacos společného (na rozdíl od Báječného hotelu Marigold, který je naštěstí docela jiný, ale to se dalo čekat) – některé stejné tváře, výborná práce kamery, trefný výběr hudby, osobitý styl vyprávění, zběsilé tempo, které, pravda, zhruba v polovině toho staršího projektu výrazně zpomalí, ale zase v něm autor využívá příjemnějších barev a celkově je takový, jak to napsat – bezstarostnější. Největší problém tohoto tvůrce však spočívá v tom, že se až příliš soustředí na propracovanost jednotlivých sekvencí, kvůli čemuž pak jeho počiny trochu váznou jako celek. V Grandhotelu Budapešť se tuto skutečnost pokusil rozmělnit rozdělením do kapitol, ale nezadařilo se, protože toto řešení působí tak, že bylo zvoleno spíše jen na efekt.

Grandhotel Budapešť je poměrně unikátní v i tom, že pendluje mezi několika žánry – chvíli je dramatem, chvíli romancí, ale taky thrillerem, válečným filmem, groteskou (nejen viz úžasná honička na lyžích a saních), ale především a hlavně je nadprůměrnou komedií, ze které by býval mohl klidně být i vynikající němý film. Zubrowka je sice republika se specifickou krajinou, vlastním novinovým plátkem, vyhlášenými cukrovinkami a vlastní měnou, ale zároveň do jisté míry odráží historii zemí bývalého východního bloku. Nicméně, bydlet tam by asi chtěl málokdo, ovšem vyrazit tam na tu cca stominutovou dovolenou se úplně s přehledem pro pobavení dá.