Tenká červená linie

Režisér Terrence Malick vytvořil bezesporu   výborný válečný film s dobrým příběhem a   vskutku špičkovým obsazením v němž   nechybějí superstar jako John Travolta, George   Clooney, Nick Nolte, Sean Penn či Woody   Harrelson. Výprava je fakt velkolepá, válečné   scény vypadají realisticky a hudba je skutečně   skvělá. Tenhle film určitě stojí za to vidět   a vysoko převyšuje průměr. Ale z mého pohledu   není lepší než ve stejném roce uvedený   válečný biják ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA. Viděl   bych to tak na čestnou remízu.

Výborný válečný film hodně založený na   extremu mezi poklidnou přírodou, plynoucí   vodou, exotickými zvířaty a temným pachem   smrti, vyhřezlými vnitřnostmi, urvanými   údy...prostě vším tím lidským nesmyslným   jednáním.

Film mám rád z několika důvodů – vzhledem k   historické přesnosti, poetičnosti, skvělým   hereckým výkonům a hudbě. A mimo jiné, film   byl natočen v lokalitách Guadalcanalu a   Austrálie.
Předlohou filmu je jeden z celé   řady válečných románů Jamese Jonese,   veterána bojů v Pacifiku a mimo jiné právě i   o Guadalcanal, kde byl zraněný. Věrohodně je   zachycen průběh bojů od počátku vylodění   námořní pěchoty, kdy se Japonci překvapivě   stáhli z pobřeží do vnitrozemí a nechali   pobřežní pás volný, včetně rozestavěného   strategického letiště. O to krvavější pak   byly boje o zalesněné a nepřístupné vrcholky   ve vnitrozemí.
Film vybočuje z řady   amerických filmů několika aspekty. Jednak   hrdinou je notorický dezertér, obdivující   volný život domorodců v souladu s přírodou,   ve filmu je zpracováno celkem neobvyklé téma   odmítnutí poslušnosti vykonat nesmyslný   rozkaz, který by zbytečně zmařil životy   svěřených vojáků (kap. Staros) a   charakterizuje povahové rysy některých   velitelů, jejichž pohnutkami nebylo vždy   vlastenectví, ale kariérní postup a naplnění   vlastních ambicí, byť za cenu servilnosti k   nadřízeným („čím blíže Césarovi, tím   větší strach …“) a obětování   svěřených jednotek.
Je v něm vše, co se v   bojích o tento ostrov odehrálo, včetně   bivalentního postoje domorodců – řada z nich   Američanům pomáhala (vyhledávali raněné a   sestřelené piloty, stopaři a průvodci), jiní   byli k válečnému úsilí naprosto neteční. To   je skvěle zachyceno ve scéně, kdy americké   oddíly pochodují na pozice a míjí je   domorodec, který je naprosto ignoruje a věnuje   se „svým“ záležitostem
„Filosofický“   kontext filmu je podtržen nádhernou hudbou Hanse   Zimmera (1999 - Oscar) se skvěle začleněnými   náboženskými písněmi domorodých chrámových   sborů (Choir Of All Saints, Honiara; Melanesian   Brotherhood, Tabalia). Z filmu existují dva   soundtracky – čistokrevný soundtrack „The   Thin Red Line“ a druhý „Chants from the Thin   Red Line“, zahrnující písně právě těchto   sborů.
Jakékoliv srovnávání s jinými   „válečnými“ filmy (a už vůbec ne s filmem   „Zachraňte vojína Ryana“) považuji za   poněkud scestné!

pepatulen
Tento snímek se mi zdá jako moc nezdařený.   jeto pouze nějaké vyprávění o minulosti co   prožily. Neni jisté, jestli bych ho chtěl   ještě vidět.

Poněkud zvláštní a nezvyklý válečný   snímek, kde se nejen tvrdě bojuje, ale i formou   vypravěče značně filozofuje. Morálka,   soužití, život a smrt. Američané dobývají   kopec a umírají a ve stejné chvíli se kousek   dál rodí noví život. Co je peklo a co je ráj?   Kde je ještě radost ze života a kde už je   strádání? Má tohle všechno vůbec nějaký   smysl? Snímek poodhaluje absurditu i přirozenost   života a osudu. A tak si divák může   zapřemýšlet, kdo je na tom na světě líp.   Civilizovaný člověk a nebo domorodec žijící   souběžně s přírodou? Nechť si každý po   zhlédnutí tohoto protiválečného počinu   odpoví sám.

Vojin Ryan vs Malick
Zachraňte vojína Ryana a Tenká červená   linie.
Filmy, které byly natočeny v tentýž   roce. Malickova linie není pro Spielbergova Ryana   žádným konkurentem. Oba filmy mají ale   zajímvé téma.
Ryan se odehrává ve Francii   roku 1944 při Operaci Overlord, tudíž americká   invaze do Normandie. Divák si projde vyloděním   na pláži Omaha až po bitvy o města a užije   krásnou sadu válečných triků a uvěří   pocitu, že je to válka. Červená linie se   odehrává v roce 1942 na ostrově Guadalcanal,   kde Američané sváděli lité boje proti   Japoncům. Melickův film ale už není tolik   strhující podívaná a rozhodně zde nebudete   valit oči.
Začnu u samotného režiséra. Od   Malicka jsem zatím viděl Nový svět, ten je   totální s*ačka. Pak jsem se podíval na toto   jeho válečné dílo, na které jsem byl   zvědavý jenom kvůli tomu, že se odehrává ve   druhý světový. Tento film se mi také   nelíbil.
Začátek je dobrý, film nás   seznamuje s postavami a záběry na krásnou   krajinu jsou zajímavé. Po vylodění amerických   jednotek to vypukne. Válka o Guadalcanal. Když   už přijde na řadu boj, první co vás zklame   budou falešné válečné efekty, který se mi   vůbec nelíbily. Zvuky zbraní také jsou nic moc   a ještě do toho divák poslouchá úděsné kecy   vojáků a pustit muziku do bitvy také nebyl moc   dobrý nápad.
Co vadí dál jsou ty scény,   které diváka zavedou do domoviny jednoho z   vojáků, kde trávil čas se svou ženou, to mi   přijde zbytečné. Jak film plyne dál, bude vás   pak nudit a to zabíjení vám přijde hloupé,   až trapné a až přestane střelba, přijdou na   řadu opět keci a nuda. Co se týká   Japončíků, tak těch se ve filmu zrovna moc   nenachází. Co mě na ději zklamalo dál, bylo   to, že se ve filmu vůbec nebrala v úvahu   námořní bitva, kterou Američani prohráli,   nebo malárie, která sužovala téměř každého   amerického a japonského vojáka. Po dvou   hodinách jsem koukal na čas a čekal jenom až   bude konec.

Za co na filmu strhávám nejvíce   bodů je ta nezáživnost. Mě osobně bylo   úplně jedno, jestli ti kluci přežijou, nebo   jestli zemřou. Bylo mi jedno co budou dělat,   koho oddělaj, jaké měly pocity, prostě mě   film nedokázal vzít za ruce.
Takové skvělé   herecké obsazení se jen tak nevidí, ale Malick   za kamerou vše jen pohřbí. Kdyby se tohohle   zmocnil Spielberg, nebo Cameron, byl by to   panečku jinej film. Muzika od Hanse Zimmera je   ale pěkná.

motlitba
Jako tenká červená linie se táhne mými roky   dospívání - normálně pro lidi tak krásným   obdobím - zelená nit mého totalitního   válečného mládí. Mládí spláchnutého do   hajzlíku na vojenské škole. Jediný civilní   zážitek, nahrazující kouzlo prvních   nevinných lásek a čisté romantiky, byla o půl   roku dříve první noční poluce, ozářená jen   světlicí již zahajované bitvy o kopec. Možná   proto, ale mnohem spíše přesto, jsem dnes   bytostně pacifista. Bohužel všechny ty   výstřely zanechaly hluboké jizvy, jakkoli již   v těle a hlavě zapouzdřené. Projevuje se to   podobným způsobem, jako abstinence u   notorických alkoholiků. Silným bažením   zalehnout zase jednou do bláta a sevřít pod   ramenem pažbu lehkého kulometu. Alespoň jednu   dávku! Jen pár kulkami roztrhaných střev v   břiše, aspoň jednu nárazem roztříštěnou   hlavu! Slibuju, že to bude jen jediná, krátká   dávka... A pak už zase budu, veden láskyplnou   výchovou mojí mámy, a taky pudem sebezáchovy,   humanisticky abstinovat. Vždyť na střílení   přece není nic krásného. Při něm se totiž   skutečně umírá! Proto taky vím, že už nikdy   nebudu lovit jeleny. A pak mě náhle zděsí, že   už zase bažím zaposlouchat se do hvízdání   kulek, a to beze strachu, protože tu, která tě   zabije, přece neuslyšíš... Hrozně moc chci,   aby se mi aspoň ještě jednou, jedinkrát,   kanibalsky silným zážitkem zježily chlupy na   ruce, jako kdysi tenkrát. Kdykoli se mi zatočí   hlava z omamné vůně střelného prachu, chlastu   a ze všeho toho zvířecího násilí,   vystrašeně klesnu na kolena k jako poslední   výstřel krátké, ale zoufale upřímné   motlitbě. S pokorou pokleknu kdekoli, kde to na   mě přijde, třeba právě na té krvavé   Malickově čáře. A svého filmového dravce -   černého jestřába – raději pošlu v kleci   člunem až do tábora na horním toku řeky   Mekong. Jako dárek mému příteli W.E.Kurtzovi.   Protože to bažení po cizí krvi i po   sebezabíjení je hrůza. Taková hrůza...   //Uživatelé, kterým děkuji nejen za inspiraci   při psaní tohoto komentáře:   rockwoman,argenson, // Věnováno Jarušce,   Zuzaně, Jarce a Iloně.

Jedno z nejlepších válečných dramat.Ze   začátku to spíš vypadá jako nějaký   dobrodružný film s nějakými domorodci v   pralese.Poté pro ně připluje loď a začíná   skutečné válečné drama.Bitva o kopec který   stojí desítky životů nakonec zvládnou.

Říkám si, co mi jenom ten film připomíná. A   v tom mi to seplo. Nedávno jsem viděl Strom   života a tyto filmy mají společné pojítko.   Hlavně v režii, scénáři a S. Pennovi. Ale to   není vše - hudba, styl kamery a celkově tak   trochu jiný pohled na věc. Není to válečný   film v pravém slova smyslu

K čomu sú tie vojny?
Tento film vznikal myslím, že v rovnakom čase   ako Zachraňte vojaka Ryana, takže je jasné, že   hrozí porovnávanie oboch titulov. Tak Ryan je   výborný, tam sú jasné charaktery, osobné   príbehy, samozrejme akcia, tempo, výpravnosť.   Tenká červená línia je pomerne odlišná. A   musím sa priznať, že oproti Ryanovi výrazne   slabšia. Čo je najhoršie, to bezduché   filozofovanie prakticky o ničom (alebo možno ja   som barbar a absolútne som tvorcov a ich   filozofiu nepochopil), absencia deja, dosť   poslabšie akcie a akési pomalšie tempo.   Spočiatku som bol i nadšený, čo sa postupom   minút z toho vykľuje (začiatok pomerne dobrý,   dvaja dezertéri sú lapení a musia späť do   boja, príjemná hudba, krásne tichomorie), no   bohužiaľ ako išli minúty bolo to čoraz   slabšie. Stále akési náznaky boja a Japonci   stále nikde. Slušné herecké obsadenie, ale   myslím, že ten potenciál nebol dosť dobre   využitý. A ešte k tomu nekonečnému   filozofovaniu, nemyslím, že v ostrom boji vojaci   majú na niečo také mnoho času, hlavné je   prežiť