Zlatá reneta

Film jsem viděl jednou, a   již se k němu nemusím   vracet, ikdyž je film s mnoha   oceněním, já jsem děj   nepochopil a tož, se mi tedy   ani nelíbil. Höger může   dělat co chce, ale film je   jenom asi pro inteligenty...

Zlatá reneta
Teď budu vypadat jako úplný   barbar, ale mě se Zlatá   reneta téměř vůbec   nelíbila. Jediný důvod,   proč jsem ji shlédl až do   konce byl ten, protože dle   mého názoru si Otakar Vávra   zaslouží nějakou pozornost   a každý filmový fajnšmejkr   (za kterého se já považuji)   by měl znát jeho díla.
Zlatá reneta je prózou   od Františka Hrubína,   jednoho z našich velikánů   dvacátého století. A   přesto že se jednalo o   prózu, mátla mě tam   přehršel básnických   obratů, které jsem vůbec   nedokázal pochopit. Navíc   časté flashbacky mi děj   zamotaly úplně. Je to   škoda, ale kdybych si   nepřečetl obsah filmu,   vůbec bych ani netušil, oč   se jedná.
Příště,   až budu sledovat nějaký   Vávrův film, třeba slavnou   "Romanci pro   křídlovku", budu se   snažit pekelně se   soustředit, aby mi neunikl   jediný detail. Teď se tedy   milovníkům této tvorby   omlouvám ze velmi nízké   hodnocení, bohužel jsem se   snažil hledat pozitiva kde to   šlo, ale téměř žádná   jsem nenašel. Ale jak už   jsem psal, slibuji, že   příští film budu dávat   mnohem mnohem víc pozor...

Otakaru Vávrovi se stal po   režijní stránce takřka   zázrak. Zfilmovat tak   složitý a těžkopádný   příběh Františka Hrubína   o stárnoucím muži   snažícího se beznadějně   vyrovnat se svým životem a   dávnými osudy chtělo nejen   ohromné úsilí, ale i   patřičné pochopení   literární látky a hlavně   vizi jak to celé převést do   obrazu filmu. Spolupráce   režiséra se samotným   autorem tomu dosti ulehčilo a   tak po vzájemných radách   byl natočen tak hluboký   psychologicky temný film, že   temnější snad už být ani   nemohl. Povedlo se zde   vstoupit do mysli člověka   tak ušlechtile, až jde z   toho strach. Mistrovský a   nikým jiným neopakovatelný   herecký výkon Karla Högera   dodal postavě svoji   patřičnou sílu a tak ve   spojení s povedenou kamerou,   vizualizací a psychologicky   temnou hudbou vznikl snímek   jaký nemá obdoby. Jeho   ocenění je tedy zasloužené   a pro mladé tvůrce by mohl   sloužit jako názorný   příklad takovéto tvorby.

Neprožil jsem ani válku ani   jsem nezažil komunisty v   produktivním věku, přesto   občas mívám podobně   depresivní životní pocit   jako hlavní hrdina filmu.   Myslím, že za ten   nepříjemný ponor na dno   duše by se nemusel stydět   ani Ingmar Bergman.

Tohle není film pro   kdejakého konzumenta. Osloví   asi jen malou, úzce   vyhraněnou skupinu diváků,   kteří poznají, o čem je.   Pak budou do sebe všechny   scény zapadat. Na takový   film se musíte podívat za   určitých podmínek, určité   situace a stavu vědomí,   majíce určité životní   zkušenosti a prožitky za   sebou. V žádném případě   nejde o komerční film,   který si klade za cíl   pobavit co největší skupinu   diváků, dosáhnout   maximální zisk a   návštěvnost, čímž má   velmi malou šanci uspět mezi   ostatními. Vynikající zvuk   a hudba, herecký koncert   Karla Högera, krásné   prostředí a citlivě   neuspěchané jednotlivé   scény, které v černobílém   provedení, jenž výrazně   umocňuje celkový dojem,   dávají maximalní možnost   přemýšlet nejen o filmu,   ale i o sobě. Pro mě je film   výborný, ale obávám se ho   jen tak někomu doporučit.