Zlatá reneta

Jednoho dne se člověku začnou vracet vzpomínky a nejistota, zda vždy jednal se zodpovědností a ctí. Jak ale vrátit minulost a kde hledat oporu, když jsem sám zklamal? Introvert-ním dramatem padesátiletého intelektuála nastoupil učitel nové vlny Otakar Vávra novou etapu své tvorby, kterou se přiblížil úsilí svých žáků.

Pražského knihovníka Jana (Karel Höger) považují funebráci za jednoho z pozůstalých. „To zas bude porod," utrousí při zjištění, že půjdou s rakví daleko. Ironickou konfrontací zrození a smrti je předznamenána bilanční povaha filmu, stejně jako jeho poetika, založená na iritující konfrontaci přítomnosti s minulostí. Právě do ní se chce Jan vrátit, oživit cestou po místech mládí svou stále nicotnější existenci. Jenže minulost jeho vzpomínek dávno neexistuje, idyla se změnila v realitu, v níž je na obtíž i svým příbuzným, jimž se vnutí na přespání. Ajiné horečnatě vybavované obrazy vlastního života jej zase usvědčují z celoživotní opatrnosti, ne-li zbabělosti. Dupot okovaných bot gestapa za okupace, stejně jako později stalinské
čistky v něm probudily strach a přispěly k přesvědčení, že hlavní je do ničeho se neplést. A tak přes svou kritičnost vyhasl jako autor i partner několika žen. K té první, dávné lásce Lence (Eva Límanová) z doby před dvaceti osmi lety by se teď chtěl vrátit, neboť „dokud jsem živ, není pozdě". Ale letitý stereotyp se nedá překonat a čas se nevrací. Změnilo se všechno, krajina je zatopená, lidé zestárlí, jen on až teď poznává, že z pohodlnosti čekal, že mu kfomě práce někdo vymyslí i život. Nečekaně depresivní pohled klasika české kinematografie Otakara Vávry (* 1911) na selhání vlastní generace,
(luk)
katalog 1. Festivalu nad řekou

Knihovník Jan už překročil padesátku. Jeho náhlá cesta do vesnice, kde prožil mládí, je pokusem o rekapitulaci života promarněného v pasivní rezignaci…

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu