Strach a hnus v Las Vegas

Snímek Terryho Gilliama Strach a hnus v Las Vegas je svérázným filmovým přepisem knihy amerického novináře Huntera S. Thompsona (nar. 1937), jež vyšla v češtině pod názvem Strach a svrab v Las Vegas. Kultovní autor ve svém literárním díle z roku 1971 s podtitulem Divoká pouť do srdce Amerického snu líčí bizarní zážitky, jež prožívá jako novinář Raoul Duke se svým právníkem samojského původu (jemuž říká Dr. Gonzo) na cestě z Los Angeles do Las Vegas a potom v lasvegaských hotelech, kasinech a ulicích. Duke má v hráčském městě pořídit reportáže ze závodu terénních motocyklů a bugin Mint 400 a posléze z celostátní konference okresních státních zástupců, věnované boji proti drogám. Oba protagonisté se pohybují ve věčném drogovém opojení, jež neustále přiživují z nepřeberných zásob narkotik všeho druhu a alkoholu. V rauši se zákonitě dostávají do ošemetných situací a střetů, z nichž však vždy jako zázrakem vyváznou. Kniha, uvozená stejně jako film citátem dr. Samuela Johnsona ("Kdo ze sebe učiní zvíře, zbaví se bolesti člověčenství"), je vlastně zúčtováním s obdobím šedesátých let, s kulturou hippies, s hnutím proti vietnamské válce a s vlnou psychedelického "šílení". Terry Gilliam se celkem věrně přidržuje textu knihy a usiluje o jeho přebujelou vizualizaci. Film postrádá jednotící "příběh", je sledem volně spojených epizod. Odvíjí se jako novinářovo vyprávění s komentářem různých vnějších souvislostí. Patří sem i drobné retrospektivy, použití dobových dokumentů a zejména „gilliamovské“ trikové techniky k vyjádření protagonistova stavu (lidé se proměňují v různá monstra, blízká zejména velkým ještěrkám, oživuje se podlaha apod.). Obrazu drogového vnímání odpovídá i hektická kamera, prudký střih a bohatá zvuková stopa (s využitím dobových písní). Nesporně zajímavým atributem snímku je herecké obsazení: hlavní postavy vytvářejí k nepoznání "maskovaní" Johnny Depp a Benicio Del Toro a v epizodních rolích se objevují známí herci (mj. Harry Dean Stanton, Ellen Barkinová, Gary Busey, Christina Ricciová). Dlouho očekávaný film byl spíše zklamáním; jistě nepatří k vrcholům Gilliamovy tvorby, má však originální atmosféru, nespornou sugestivitu i svérázný černý humor.

Zdroj: FTV Prima

1971. Spojené státy americké. To byly nejhorší časy. To byly ty nejhorší časy. V Bílém domě byl stále Nixon. Amerika byla ještě pořád ve Vietnamu. Rok začal otřesem z rozpadu Beatles a zemětřesením v jižní Kalifornii. Skončil označením prezidenta Nixona „mužem roku" časopisem Time, na jehož titulní stránce byl Nixon zobrazen v podobě rozezlené papírové busty, pojaté jako koláž z alarmujících novinových titulků týkajících se stavu unie. „Šedesátá léta jsou pryč", prohlásila smrt na Altamontu. Na koncertu Rolling Stones, který se odehrával na altamontské závodní automobilové dráze poblíž San Franciska a na nějž byl vstup volný, došlo během písně Sympathy for the Devil (Náklonnost k ďáblu) k násilnostem a jeden černý mladík byl ubodán „motorkářskou ostrahou" Hell's Angels. Mír, láska a nevinnost vyjadřované Woodstockem byly najednou minulostí. Mrtví byli i Jimi Hendrix, Janis Joplin a Jim Morrison, tři sedmadvacetileté symboly rockenrolu. Všichni odešli během jednoho roku, diagnóza - předávkování. Elvis Presley nabídl při utajovaném setkání s prezidentem Nixonem své služby jako tajný agent pro otázku narkotik.
Pro mnoho lidí bylo dobrou zprávou udělení trestu smrti Charlesi Mansonovi a třem členkám jeho gangu za vraždy Tateové a LaBiancové, což v roce 1969 předznamenalo apokalyptický konec květinové vlády. Idealismus šedesátých let se velmi rychle změnil v cynismus. A byla vůbec nějaká jiná Iogická alternativa?
Pro někoho špatnými zprávami byla partyzánská pacifistická akce Daniela Ellsberga, vyzrazení materiálů Pentagonu - tajné informace Ministerstva obrany ohledně vojenské činnosti ve Vietnamu se objevily na stránkách listů The New York Times a Washington Post. Později jsme se dozvídali o odposlouchávání ordinace Ellsbergova psychiatra prostřednictvím „nenápadných instalatérů" organizovaných Bílým domem a také o špinavých tricích, které byly použity v rámci aféry Watergate při kompromitování volební kampaně Demokratů. Americký sen se postupně přeměňoval v noční můru. „
Ten kdo ze sebe dělá zvíře, se zbavuje bolesti, která přichází se skutečností, že jsme lidé.“ Dr. Samuel Johnson (1709 – 1784)

„Začalo to tehdy, kdy jsem poprvé opustil Las Vegas, nechal za sebou nezaplacený účet z hotelu, a odjel jsem sám v červeném cabrioletu, opilý a šílený, do L.A. Přesně to jsem cítil. Děs a hnus (Fear and loathing) Dr. Hunter S. Thompson, leden 1990
II. Seminář archivního filmu

Autor/Zdroj: /


Raoul Duke, provázený právníkem Gonzem, prožívá nepřetržité drogové opojení, ar již jede autem, nebo se pohybuje v lasvegaských hernách a hotelech. Původní okouzlení drogou se ale záhy mění ve stále děsivější halucinace. Režisér Terry Gilliam natočil parodii na známou autobiografickou reportáž o cestě novináře Dukea na počátku 70. let do pekelné atmosféry drog a hazardu v Las Vegas, kde se bortily poslední iluze 60. let
a vyrůstal nový, temný život. Extravagantní výjevy experimentů s nejrůznějšími odrůdami drog od mescalinu po LSD jsou inscenovány s výjimečnou vizuální fantazií a smyslem pro gradaci efektů. Film s originální atmosférou, nespornou sugestivitou a svérázným černým humorem navíc zaujímá až provokativně smířlivý postoj k drogám.
Program ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Snímek Terryho Gilliama Strach a hnus v Las Vegas je svérázným filmovým přepisem knihy amerického novináře Huntera S. Thompsona (nar. 1937), jež vyšla v češtině pod názvem Strach a svrab v Las Vegas. Kultovní autor ve svém literárním díle z roku 1971 s podtitulem Divoká pout' do srdce Amerického snu líčí bizarní zážitky, jež prožívá jako novinář Raoul Duke se svým právníkem samojského původu (jemuž říká Dr. Gonzo) na cestě z Los Angeles do Las Vegas a potom v lasvegaských hotelech, kasinech a ulicích. Duke má v hráčském městě pořídit reportáže ze závodu terénních motocyklů a bugin Mint 400 a posléze z celostátní konference okresních státních zástupců, věnované boji proti drogám. Oba protagonisté se pohybují ve věčném drogovém opojení, jež neustále přiživují z nepřeberných zásob narkotik všeho druhu a alkoholu. V rauši se zákonitě dostávají do ošemetných situací a střetů, z nichž však vždy jako zázrakem vyváznou. Kniha, uvozená stejně jako film citátem dr. Samuela Johnsona („Kdo ze sebe učiní zvíře, zbaví se bolesti člověčenství"), je vlastně zúčtováním s obdobím šedesátých let, s kulturou hippies, s hnutím proti vietnamské válce a s vlnou psychedelického „šílení". - Terry Gilliam se celkem věrně přidržuje textu knihy a usiluje o jeho přebujelou vizualizaci. Film postrádá jednotící „příběh", je sledem volně spojených epizod. Odvíjí se jako novinářovo vyprávění s komentářem různých vnějších souvislostí. Patří sem i drobné retrospektivy, použití dobových dokumentů a zejména „gilliamovské" trikové techniky k vyjádření protagonistova stavu (lidé se proměňují v různá monstra, blízká zejména velkým ještěrkám, oživuje se podlaha apod.). Obrazu drogového vnímání odpovídá i hektická kamera, prudký střih a bohatá zvuková stopa (s využitím dobových písní). Nesporně zajímavým atributem snímku je herecké obsazení: hlavní postavy vytvářejí k nepoznání „maskovaní" Johnny Depp a Benicio Del Toro a i v epizodních rolích se objevují známí herci (mj. Harry Dean Stanton, Ellen Barkinová, Gary Busey, Christina Ricciová).

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Snímek Terryho Gilliama Strach a hnus v Las Vegas je svérázným filmovým přepisem knihy amerického novináře Huntera S. Thompsona (nar. 1937), jež vyšla v češtině pod názvem Strach a svrab v Las Vegas. Kultovní autor ve svém literárnírn díle z roku 1971 s podtitulem Divoká pouť do srdce Amerického snu líčí bizarní zážitky, jež prožívá jako novinář Raoul Duke se svým právníkem samojského původu (jemuž říká Dr. Gonzo) na cestě z Los Angeles do Las Vegas a potom v lasvegaských hotelech, kasinech a ulicích. Duke má v hráčském městě pořídit reportáže ze závodu terénních motocyklů a bugin Mint 400 a posléze z celostátní konference okresních státních zástupců, věnované boji proti drogám. Oba protagonisté se pohybují ve věčném drogovém opojení, jež neustále přiživují z nepřeberných zásob narkotik všeho druhu a alkoholu. V rauši se zákonitě dostávají do ošemetných situací a střetů, z nichž však vždy jako zázrakem vyváz-nou. Kniha, uvozená stejně jako film citátem dr. Sarnuela Johnsona (" Kdo ze sebe učiní zvíře, zbaví se bolesti člověčenství "), je vlastně zúčtováním s obdobím šedesátých let, s kulturou hippies, s hnutím proti vietnamské válce a s vlnou psychedelického "šílení ". - Terry Gilliarn se celkem věrně přidržuje textu knihy a usiluje o jeho přebujelou vizualizaci. Film postrádá jednotící "příběh ", je sledem volně spojených epizod. Odvíjí se jako novinářovo vyprávění s komentářem různých vnějších souvislostí. Patři sem i drobné retrospektivy, použití dobových dokumentů a zejména "gilliamovské" trikové techniky k vyjádření protagonis-tova stavu (lidé se proměňuji v různá monstra, blízká zejména velkým ještěrkám, oživuje se podlaha apod.). Obrazu drogového vnímání odpovídá i hektická kamera, prudký střih a bohatá zvuková stopa (s využitím dobových písní). Ne-sporně zajímavým atributem snímku je herecké obsazení: hlavní postavy, vytvářejí k nepoznání "maskovaní" Johnny Depp a Benicio Del Toro a v epizodních rolích se objevují známí herci (mj. Harry Dean Stanton, Ellen Barkinová, Gary Busey, Christina Ricciová). - Dlouho očekávaný film byl spíše zklamáním; jisté nepatří k vrcholům Gilliamovy tvorby, má však originální atmosféru, nespornou sugestivitu i svérázný černý humor. - Režisér uvedl snímek na akci Noc s Terrym Gilliamem v pražském kině Aero 13. úinora 1999.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Amerika v roce 1971 je docela jinou zemí než Amerika roku 1968 plná naivní na-děje, že svět půjde změnit květinovou láskou, rockem a drogami, báječně rozšiřujícími ob-zory. Zjistit, co je špatné, bylo ještě nedávno jednoduché. Ted' všude vládne nejistota, zkla-mání, zloba a šílenství.
Novinář Raoul Duke nevypadá, že by si to bral k srdci: jako vždycky jede v drogách, možná jenom víc než dřív. Když se na terase restaurace v Beverly Heights dozví, že by měl napsat reportáž o lasvegaském motorkářském závodu Mint 400, je výlet do zářivého města snadného zisku jasnou věcí. S kamarádem, bezcharakterním samojským právníkem Gon-zem, schrastí Duke červený chevrolet, hro-madu veselých košil, metrák piva a kufr roz-manitých drog. Když cestou přes poušť šlápne na plyn, stihnou si ještě večer vyrazit do ka-sina, které vypadá jako americký sen ilustrovaný ožralým karikaturistou. (Když si člověk dá trochu éteru,je to docela legrace.) Ranní závod je vedlejší (stejně ve zvířeném pouštním prachu není nic vidět). Opilí a totálně sjetí ka marádi si užívají hotelových služeb ale když Gonzo zdroguje a zneužije nezletilou Lucy, zpanikaří. Raoul za sebou nechá nezaplacený účet v hotelu, skočí do auta a vyrazí zpátky do L.A. Vzápětí se dozví, že má udělat ještě re-portáž z kongresu protidrogových policistů. Vrací se do města, které v něm budí snad ještě větší hrůzu a odpor než on sám, a konečně to s Gonzem v novém hotelu a s novou dro-gou - adrenochromem - pořádně roz-točí. A někdy k ránu, snad za tisíc let, v zapadlém bistru Polárka kdesi na předměstí, Gonzo znovu a tentokrát definitivně překročí povolenou míru...
Pokud máte rádi Johnnyho Deppa (a poznáte ho i s pleší pod apartním kloboučkem a se srandovními slu-nečními brýlemi), pokud vám sedí filmy Ter-ryho Gilliama, pokud jste rádi kapánek šílení a chcete si zrovna někam vyrazit - je Strach a hnus v Las Vegas váš žhavý favorit pro pod-zimní plískanice. Pokud se vážně zaobíráte drogovou problematikou, pletete si Deppa s Woodym Harrelsonem a navrch si myslíte, že fantazie by se měla pohybovat v mezích zá-kona, raději si sjed'te rychloposuvem na videu Takové normální zabijáky.
Terry Gilliam -jeden z mála úspěšných re-žisérů pracujících v Hollywoodu, který nesnáší jednoznačné soudy a rád diváky pošťuchuje -totiž nenatočil film, který by byl proti drogám nebo naopak pro ně. Jako čestný muž (a známý provokatér) se rozhodl zachovat "nezúčastněný" postoj člověka, který je nikdy nepotře-boval, protože si vystačí sám se sebou & s vlastní fantazií.
. Tímhle postojem si ovšem kupodivu proti sobě popudil kde koho, což je docela výkon v době, která si od skandálů udržuje otupěle lhostejný odstup. Síla, kterou Gilliam našel v kultovním románu Huntera S. Thompsona, mu umožnila nabídnout divákům nikoli pou-hou barvitou tripovou komedii, ale velice zlo-myslnou a vizuálně fascinující výpověd' o po-dobnosti konce 60. a 90. let.
Tolik adorovaná, rajská 60. léta v sobě přece už skrývala hada zkázy: ráj a mír duše se ne-dají koupit za pár šupů do kapsy pouličního drogového dealera a vzít vážně Timothyho Le-aryho byl prostě hazard. Už rok 1971 přinesl nejhorší deziluzi: USA byly stále ve Vietnamu a Nixon v Bílém domě, Beatles se rozpadli, Jim Morrison, Janis Joplinová a Jimi Hendrix zemřeli na předávkování a na koncertu Rolling Stones byl během písně Sympathy for the De-vil členy Hell's Angels ubodán mladý černoch. Idealisté se změnili v cyniky a americký sen se jevil ještě absurdnějším žvástem než předtím. Hunter S. Thompson si rozbombardoval mo-zek drogami, přežil to a vydal o tom osobitě hrůzné svědectví, které režisér přetavil ve zcela originální film. A jak si dneska stojíme my?
Gilliam jako vždycky předtím vyladil zne-klidňující obsah s provokativní formou. Nejen kumpanie velmi znechucených filmových kri-tiků a milovníci dávných "pythonů", ale i fa-noušci režisérových temných sci-fi podoben-ství Brazil a Dvanáct opic mohou Gilliama nepoznávat: Strach a hnus v Las Vegas se totiž - alespoň navenek - od jeho předchozích snímků dost liší. Přinejmenším v tom, že za-tímco režisér vždycky zkoumal a znejisťoval hranici mezi "normální" a "šílenou" myslí, ten-tokrát se ocitáme rovnýma nohama uvnitř de-finitivně šílené drogové vize. Opravdový ne-topýr, kterého Raoul připlácne na samém začátku na asfalt během jízdy pouští, jež opravdu nepůsobí jako easy rider, je varová-ním, že jsme za hranicemi normálnosti a že od této chvíle se od nich budeme už jen vzdalo-vat hloub do paranoi. Vše, co zprvu vyhlíží cel-kem vesele a bláznivě, se zvolna, drtivě mění v pekelnou noční můru. Hotelový pokoj, který hrdinové v rauši promění v nepopsatelně od-pornou stoku, zviditelňující nechutné fáze je-jich zvířeckého řádění, se pro Raoula nakonec stává jediným existujícím místem ve vesmíru - východiskem, odkud může podat své nejin-timnější "válečné zpravodajství" světu, jenž o něj nestojí a patrně si je ani nezaslouží. Je však třeba vyhrabat v kalném marastu na dně duše zbytky člověčího úsudku a bolesti a po-kusit se zůstat čestný alespoň sám k sobě...
Tomuhle "komornímu" cíli odpovídá i fakt, že v přepestrém kosmu Gilliamova filmu vlastně skutečně hrají jen dva hotelové pokoje a dva herci - bezvýhradně zlověstný Benicio Del Toro (Gonzo) a fantasticky plastický Johnny Depp, jenž sice celou dobu natáčení šňupal místo koksu sušené mléko, ale jenž si nijak nezadá s občasnými computerovými efekty s nimiž se zde Gilliam poprvé a nepří-liš důsledně zkouší vyrovnat. Bonbónkem navrch jsou slavné tváře v malých rolích
(nejlepší je asi Christina Ricciová v nové verzi sladce temné Wednesday Addamsové - "znásilněná a zdrogovaná"), stejně jako typicky gilliamovské, velkoryse parodické scény (cirkusové ka-sino nebo sjezd policajtů s exaktní přednáškou profesora L. Rona Bumquista a instruktážním filmem, jak poznat narkomana).
Terry Gilliam natočil podivný, naléhavě hnusný a krásně násilnický snímek, který je zá-roveň od začátku do konce velikou legrací, Zkuste si s ním rozbombardovat mozek.

Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema