Přízrak svobody

Kdybych mohl, udělil bych   tomuto filmu bodů dvacet   namísto deseti. Řekl bych,   že je to ještě lepší   verze jiného Buňuelova   filmu: Nenápadného půvabu   buržoazie. Vystupují zde   skoro titíž herci, dokonce i   táž Molierova busta se tu   mihla. V provokativnosti, v   snovosti a ve zdánlivé   "nepochopitelnosti"   nemohl Luis Buňuel snad   vystoupat výš. Ve filmu jako   obvykle neuniknou pozornému   čtenáři Buňuelových   pamětí jeho vlastní   názory, preference a   posedlosti. Na příkladech   ztracené holčičky, která   se neztratila, na vraždícím   básníku, který byl odsouzen   k smrti, ale svobodný   opouští soudní budovu a   ještě rozdává autogramy   obdivovatelkám, nebo na   příkladu večírku, kde   všichni hosté sedí na   záchodových mísách a   kvůli jídlu a pití   odcházejí nenápadně do   separátní místnůstky - na   těchto příkladech Buňuel   ukazuje, že mravy a zákony   jsou relativní a často   úplně zvrácené a   absurdní, a že se jimi   společnost řídí jen   setrvačnou silou zvyku, pod   jehož vlivem si nevšímá   věcí jinak zcela   očividných. Skvělé dílo.

Svérázný a hodně bizarně   ujetý snímek ve filmografii   Luise Buñuela. Tady vše   funguje přesně naopak!   Absurdnost největšího   kalibru! Životy jednotlivých   postav jsou propleteny do   celistvého příběhu vskutku   originálním způsobem,   jakoby snímek byl natočen v   jednom záběru a každý   herec předával štafetu   dalšímu aktérovi a ten   dále rozvíjel tento   surrealisticky bláznivý   výtvor. Některé situace   jsou fakt neskutečně   šílené, zejména v malém   hotelu scéna s mnichy a   dalšími jeho obyvateli.   Těžko popisovat, tohle se   musí vidět, aby si na to   každý divák udělal názor   svůj. Škoda, že ke konci   už tempu trochu dochází   dech, i tak si ale myslím,   že těžko hledat ve   francouzsko-italské produkci   podobný flák. S trochou   nadsázky se dá toto dílo   přirovnat k některým   kouskům Davida Lynche.

Něco tak absurdně   šíleného se jen tak nevidí   a rozhodně to pobaví.   Scénka se záchody u   jídelního stolu a hledání   holčičky, která tam je, to   jsou věci, na které jen tak   nezapomenu. Je vydět jak se   pan režisér vyžívá v   ukazování absurdity našich   zavedených konvencí, nad   kterými se už ani   nepozastavujeme. Vezme to   celé tak vyhroceně do   absurdna, že zůstává rozum   stát a chvílemi máte   opravdu pocit, že jste se   zbláznili.