FDb.cz - filmová databáze

Naprostá pitomost
Film - nebo co to je - mi   připomíná nejvíce takové ty   dřívější sovětské   propagandistické filmy neblahé   paměti, jimiž nás před změnou   režimu zásobovala distribuce.   Nyní máme to samé v americkém   balení. Jako tam, tak i zde   řeší hrdinové a hrdinky kromě   katastrofy zároveň i své   osobní problémečky, aktuální i   věčné společenské otázky,   všichni jsou dříve či později   nakonec správní, uvědomělí a   všechno dobře dopadne.   Politici jsou rovní a čestní,   všemi milovaní a uznávaní,   dokonce odborní a plně   kompetentní v rozhodování,   ženy jsou rozumné, nelžou,   nehysterčí, zastávají vedoucí   místa atd. To může žrát   opravdu jenom blbeček u   "bedny".   Katastrofické filmy mají vůbec   tu nepříjemnou vlastnost, že   příliš názorným způsobem   ukazují všechno to, co si o   sobě každý jednotlivý člověk,   všichni lidé a lidstvo jako   celek myslí. Názorně tu tak   vystupuje všechna ta zpupnost,   sebestřednost, pokrytectví,   klam a hlavně sebeklam   lidského rodu, vlastnosti,   které "lidé" mého   druhu tolik nenávidí. Celý   film se misantrop těší, že   lidstvo bude zničeno... - a   zase nic; zase to všechno   dobře (vlastně špatně)   dopadne; zase to lidstvo   "zvládne" a přežije   i nejsilnější sérii   zemětřesení všech (filmových)   dob. No a ten   "spásný" nápad s   atomovou náloží... - to hovoří   samo za sebe.

Příjemná představa o   zdecimování lidstva pandemií   až k zániku civilizace a na   pokraj vyhynutí. Já bych tomu   nebránil, tak jako hlavní   hrdina a hrdinka filmu; naopak   bych tomu pomáhal. Ale ten   vědec, jenž obětoval sám sebe   pro zničení lidstva,   podstoupil svou nesobeckou   oběť zcela zbytečně. Kdo by   byl tak hloupě nesobecky   obětavý pro dobro Země zbavené   lidské přítěže? On se svět   zřítí do záhuby sám, netřeba   mu v tom ani pomáhat.

Kdysi jsem tento film   obdivoval (zcela výjimečná je   kupříkladu kamera), avšak s   léty jsem se stal více   kritickým. Z té celkové   syrovosti (i surovosti lidí)   se nicméně dech úží i po   letech. Podvody, lži,   necitelnost, nemoc, nenávist,   otřesné záběry ze skutečných   jatek...

Vynikající satirická groteska.   Příběh z budoucnosti, pečlivě   odpozorován z přítomnosti.   Poznáváte v něm sami sebe a   svou dobu, již vychvalujete   jako pokrokovou a nejlepší   možnou? Mýlíte se. Idiotů   přibývá, protože čím větší   blbec, tím víc má harantů.   Všude plno odpadků, plno lidí,   ve všem pravopisné chyby, lidi   jsou jako zfetovaní, všechny   zajímá jen sex, žrádlo a   násilí, místo vody   ("myslíš tu ze   záchoda?") chlemtají   jakousi nevábně vyhlížející   zelenou limonádu ("Má   elektrolyty."), jíž kropí   i pole, a podobně. Horší se   všechno. Za pět set let –   bude-li tu ještě smrdět   lidstvo (doufám, že ne!) – to   zde bude vypadat jako ve filmu   Absurdistán (v originále   „Idiocracy“ – zas to nemístné   a nesmyslné přejmenovávání!   Název „Idiokracie“ – vláda   idiotů – by byl možná lepší):   lidáci budou už tak   zdegenerovaní, že dnešní   největší tupci by byli   budoucností považovaní za   největší mozky. Poslední mezi   prvními. Já už v tom   absurdistánu žiji léta.

Druhý díl Addamsovy rodiny je   lepší než první (většinou tomu   bývá naopak). Povedené jsou   zejména scénky z letního   dětského tábora. Druhý díl je   vůbec vydařenější co do   vtipných hlášek.

Škoda, věčná škoda, že ve   skutečnosti není žádný takový   podobný superhrdina, jenž by   se tak odvážně a nelítostně   bral za zdravé a čisté životní   prostředí! A ničení Země nejen   naftařskými společnostmi   pokračuje vesele dál...   Taftovy násilné metody   považuji za zcela přiměřené,   jeho závěrečný proslov pak   považuji za vynikající.

Širokoúhlý formát, měkké   světlo a syté barvy, nápaditá   a nevšední kamera, vynikající   herci, vynalézavé kompozice   obrazů a záběrů... Pokud má   být film skutečným uměním, pak   by měl vždy vypadat nějak   takto.

Anděla zkázy osobně považuji   za nejtypičtější Buňuelovo   dílo. Najde se v něm od   každého z jeho filmů něco. Mám   jeho filmy rád, protože   nenabízejí jen pasívní   podívanou, ale vybízejí i k   přemýšlení, nebo lépe řečeno   různé myšlenky se vám při nich   samy hrnou do hlavy. Líbí se   mi důraz na každičký detail a   zdánlivě bezvýznamné věty, jež   však mají hluboký význam,   často blasfemický. Vyžaduje to   stálou divákovu pozornost.   Vysvětlit Buňuelovy filmy bývá   velmi těžké: kolik hlav, tolik   rozumu. Samotný Luis Buňuel   ovšem jakoukoli exaktní   interpretaci vždy odmítal.   Zcela správně. Ona tam   samozřejmě nějaká je, ale   existuje jenom v tvé mysli,   nepřenosná do jiné. Například   Já vidím v Andělovi zkázy   alegorii na lidstvo a na   lidskou společnost. Také lidé   žijí v absurdní situaci,   kterou by vyřešilo cosi tak   zdánlivě prostého, jako je   například odchod z místnosti a   z domu; ale nemohou, jako by   jim v tom bránila sama   podstata lidství. Sotva díky   největšímu vzedmutí vůle   nějaký problém vyřeší, padají   znovu do dalšího. Nakonec jsou   uvězněni v kostele, kde   děkovali Bohu za spásu,   zatímco venku zuří vládní   násilí. Do chrámu, jako do   království božího, jdou místo   lidí pokojné ovečky... - Užití   oveček a medvíděte je zde   vůbec výzva k pochopení.   Lidstvo má stádnost ovcí, ale   nemá jejich mírnost a   nevinnost. Je spíš medvědem,   jehož se však bojí. Zavražděný   beránek boží nesnímá jejich   hříchy, ale zmnožuje je.   Zvířata jsou lepší než lidé.

Podprůměrná komedie.
Vzdor odpornému námětu, jejž   tvoří hon na muže, láska,   manželství a dětičky,   zachraňuje film od naprostého   propadáku snad jen sehraná   komická dvojka pána a sluhy v   podání Haase a Trégla a pak   ještě trochu úsměvná   postavička "živých   kalhot" se skládacím   kajakem (S. Neumann v roli   Tondy, bratra Anduly). Jinak   tato "komedie" budí   spíš úděs než úsměv, neřkuli   smích.

Výborný film!
Film svým celkovým vyzněním   velice připomíná tvorbu jiného   Španěla - surrealisty Luise   Buňuela. V symbolické rovině   se tu nastiňuje postavení   jednotlivce ve společnosti,   kde je člověk člověku vlkem.   Mladá, svobodná opatrovnice   dětí přichází do domu, v němž   najde tři "vlky" v   lidské podobě: Jeden jí chce   despoticky vládnout, druhý ji   chce zprznit, třetí zohavit.   Ona je však všechny převyšuje   intelektuálně, a proto ji   nakonec vyhodí a na cestě   znásilní, zohaví a zastřelí.

Konečně nějaký nový film,   který není tuctový! Sice nic   nevynalezl, neboť využívá   postupů ze slavné a nadějné   éry z počátků filmu, ale   dovádí je přitom k dokonalosti   pomocí nejnovější technologie.   Na každém záběru musíme něco   obdivovat, v každém záběru nás   překvapí nějaká nevšednost.   Stále je na co koukat, což je   u filmu přece to   nejdůležitější. Takto by se   měly dělat všechny filmy. Měly   by si především hrát, být   hravé, experimentovat - stejně   jako v těch už zmíněných   počátcích filmu; to byla   nejlepší doba, než všechno   sklouzlo do dnes převládající   bezvýraznosti, klišovitosti a   továrnosti. Lze si jen přát   více takových skvostů, jako je   "Anténa". Bravo!

Existencialistická nuda
Za shlédnutí stojí pouze   úvodní mimořádně povedený   porno videoklip; jinak film   pokračuje přeceňovanou   existencialistickou nudou,   velehorami z klišé atd.   Nepřežil jsem už druhou rádoby   emotivně-depresivní sekvenci.

Není to jen další filmový   příspěvek na věčné   traumatizující téma "proč   Amerika neuspěla ve   Vietnamu", ale hlavně   velice zručně natočený film.   Bývalá kavalérie nyní osedlala   místo koní vrtulníky a za   zvuků Wagnerovy opery   nesmyslně dobývá vesnici na   pobřeží moře jenom proto, aby   si tam mohl velitel zasurfovat   na báječných vlnách. Jednotka   bez velení hájí jakýsi   zbytečný most, který musí   denně obnovovat. Válka se   spíše podobá monstróznímu   zábavnímu podniku s pouťovými   atrakcemi a striptýzovými   tanečnicemi. Jediný plukovník   Kurtz ví, že vyhrát válku může   jedině vnitřně odhodlaná,   přesvědčená armáda, třebas i   jen v počtu několika málo   divizí. Jenže jediný takto   věci vítězství oddaný   důstojník z toho všeobecného   zmaru zešílel a bojuje na   vlastní pěst proti všem. Boj,   který nemůže vyhrát. A tak   vcelku odevzdaně přijímá smrt   od nájemného zabijáka, kterého   kvůli likvidaci nepohodlného   odpadlíka armáda vyšle do   nitra džungle. Naštěstí se to   celé obešlo bez laciného   moralizování a   pateticko-humanistických scén.

Úplně zbytečný film. Ničím   neupoutá, ničím nenadchne,   nenutí k přemýšlení, ani si u   něho neodpočinete, nepobavíte   se, nezasmějete se, ani se   nerozpláčete (leda nad   průhlednou marností tohoto   nezáživného   "produktu"); oko ani   sluch nemá čím se pokochat.   Zbytečný film.

Největší a nejvýznamnější   indický panovník v dějinách ve   značně zkresleném úhlu   pohledu. Opět, jak už to bývá   u historicko-životopisných   filmů. Vůbec nebyla věnována   pozornost tomu nejhlavnějšímu,   čím císař Ašóka především   vynikl a co z něj teprve   udělalo velikána: tedy   pozdějším létům své vlády, kdy   šířil buddhismus. Viděli jsme   jen nudné mocenské boje,   nekonečné válčení a milostné   vášně, tedy to nejobyčejnější,   leč lidužel pro masy zároveň i   to nejpřitažlivější. - Indické   filmy jsou jinak pro Zápaďana   ohromná exotika: tu příjemná,   tu méně stravitelná. Nejlepší   z celého filmu jsou snad ty   vložené hudební klipy. Nadšení   vyznavači indické kultury, k   nimž patřím i Já, si však   nepochybně přijdou na své.

Hugo Haas opět exceluje se   svým gejzírem různých slovních   vtípků, nevyčerpatelných   originálních nápadů,   groteskních gagů a humorných   písniček. Svižná komedie,   která nemá jediné hluché   místo, má spád a navazující   střihy, stále baví, nenudí,   neuctívá ani nemoralizuje.   Hugo Haas byl jednoznačně   výjimečný filmařský talent.   Kdo se mu podobá? Snad jen   velmi vzdáleně Woody Allen,   když není příliš vážný a když   příliš nehloubá o   "vztazích" a neutápí   se v   "intelektualismech".

V zajímavém televizním   dokumentu Až dojde ropa -   drsné varování, se mimo jiné   říkalo, že s ubývajícími   zásobami ropy se brzo stane   létání letadly luxusní   záležitostí jen pro nejbohatší   vrstvu společnosti. Snad   stávající ceny za létání ještě   pár desetiletí vydrží... Jinak   bylo docela potěšitelné slyšet   o tom, jak - v souladu s   olduvajskou teorií o zániku   industriální civilizace -   vyčerpání zdrojů ropy povede k   úbytku obyvatelstva a k   jednoduššímu životu. Pro ně to   je "drsné varování",   pro mne důvod k naději.   "Drsným varováním"   je mi jen to, že do tropů se   pak budu muset přeplavit   nejspíš na nějaké plachetnici   s bandou pirátů. Počet dní do   vyčerpání ropy udává světová   statistika číslem 15.642, tj.   zhruba v roce 2054.

Velice zdařilé podobenství o   moci, o přetvářce a o   nenávisti k pravdě. Ozdobou   filmu je vskutku originálně   pojatá obrazová stránka.

Velmi průměrná   "komedie" podle   velmi průměrného spisovatele.   Viewegh je takový náš Karel   Gott literatury (a teď,   lidužel, i filmu). Oblíbený,   ale naprosto vyprázdněný. Také   pojetí nedávných dějin čerstvé   paměti je značně zkreslené.   Nebyla to doba neustálých   konfliktů dvou znepřátelených   stran a život tudíž probíhal   mnohem nudněji, ve znamení   poklidné každodenní práce   otrocké masy bez mozku. Takže   stejně jako dnes. Trošku lepší   byl až závěr filmu, kdy   strachem šílený otec odpovídá   na trapný a blbý pokus vrátit   jej do normálního života   zplozením dítěte: "Jen   šílenec může přivést do tohoto   světa vlastní dítě."   Přesný pak byl také úplný   konec, kdy po tzv. revoluci   přijíždí v přepychovém bouráku   bývalý estébák a pochvaluje si   demokratické volby. Vše při   starém. Nic se nezměnilo.

Woody Allen ve snímku, v němž   není ještě neurotický ani   intelektuálský, ani zdlouhavě   neřeší žádné milostné   "vztahy".
Na   jeho filmy, tento nevyjímaje,   je ovšem lépe dívat se   vyzbrojen dobrou znalostí   angličtiny, protože titulky   zdaleka nemohou postihnout   všechny nuance slovního   humoru, narážek a slovních   hříček - a navíc se pletou a   mýlí. Leccos přehlédne i   zkušený profesionál, jako   např. známá překladatelka Dana   Hábová, jíž v závěrečné   sekvenci filmu naprosto ušel   kontext, když větu "Do   you have a gum?"   přeložila jako "Nemáš   žvejkačku?" Z kontextu je   přitom zřejmé, že postava se   asi neptá po gumě žvýkací,   nýbrž po gumě zcela jiné,   lidově zvané   "šprcka".

Velmi slabé.
To ani nebyl film, rozumíme-li   filmem umění obrazu, to se   podobalo spíš nějaké pitomé   ženské telenovele, televizní   reportáži, nebo, když jsem   viděl Donutila, Cestománii s   Bartoškou (či jak se to   jmenuje). Ale film to není.   Kameraman se sice snažil seč   mohl nalézat zajímavé záběry a   nevšední obrazové kompozice,   ale jak se ukazuje, snaha   někdy nestačí, když naprosto   chybí talent. Dost možná se   (zase!) šetřilo také na   kvalitním materiálu a lepších   čočkách do objektivu. Námět   opět vykrádá staré klasiky,   ale průzračný literární styl   19. století se do filmu   nepodařilo převést ani   náhodou, přestože v něm padají   docela dobré hlášky.

Slušný epos na dosti filmem   neprávem opomíjené motivy   nordických pověstí a legend.   Hadí kult, s nímž Conan   bojoval, silně připomíná   nákazu křesťanství, která   kdysi zachvátila severské   hvozdy hrdých barbarů, třebaže   nese zřejmé znaky spíše   antického kultu Asklépiova.

Jako hlupák žil, jako hlupák   také zemřel. Tak je o jednoho   hlupáka na světě míň. Nežeň se   a nežárli, nermuť se pro   zrádné srdce nevěrné ženy.   Jedno z výjimečných děl české   předválečné kinematografie,   které není ani plytkou   romantickou komedií, ani   upracovaným manifestem   měšťáckých ctností. Krásný   baladický příběh s komickými   prvky, končící tragicky.   Líbili se mi všichni herci,   zvláště pak horečnatý pathos   Smolíkův, pitoreskní role   Levobočka nebo Chrastítka a   samozřejmě půvabné mladé   herečky.

Slušná pastva pro oči; duch si   však pohříchu zdaleka nepřijde   tolik na své. K závěru už   přebujelost výbuchů, karambolů   a požárů mírně unavuje.   Prominul bych některé   drobnější chybičky, jako např.   že nabourané vozy jsou   odmršťovány dřív než dojde k   srážce, nebo že někteří   tučňáci mají nadživotní   rozměry - ale co nestrávím, je   závěrečné blbé vánoční   přáníčko "všem lidem   dobré vůle a hlavně   ženám".

Líbil se mi Jakeův skleníkový   dům uprostřed zeleně na   Havaji. Také thajská příroda   je ve filmu úchvatná. Jinak   opět hory akčních klišé jako   je únos nevinného, záchrana   vzdor riskantnosti a praktické   nemožnosti něco takového   provést, dojemné   retrospektivy, ztráta ženy,   ztráta přítele, modlení a   kouzla atd. atd.

Jedině bez střechy a bez   zákona je možné být svobodný.   Maximálně se střechou stanu.   Ten se dá sbalit a odnést na   libovolné místo. Se lpěním na   rodné hroudě se jeden stává   snadným terčem všelijakých   vyděračů, daňovými úředníky   státu počínaje a sousedy   konče.

Hrůza
Celý film je o debilovi, který   obtěžuje sousedy, vyráží jen   nesrozumitelné, nesnesitelné   skřeky, pitomě se šklebí, dělá   pod sebe, hovna rozmazává po   koberci (naštěstí je nežere),   dává si do tlamy ženské   tampony (naštěstí nepoužité),   vytahuje ptáka při slavnostní   večeři a hraje nintendo. Tatík   si měl radši nechat udělat   vasektomii, jak chtěla máma,   než na ni vlezl a projevil jí   "lásku". Lépe by byl   udělal, kdyby projevil lásku   ke světu a ty chámovody si   opravdu nechal podvázat.   Jenomže jeho plyšový medvídek   mu to holt rozmluvil... Stačí   - nebo mám pokračovat dál?   Úpadek lidské rasy v obrazech.   Vhodná příležitost pro   humanisty, aby se ukázali, jak   jsou chápaví, starostliví a   tolerantní. Vrcholem je však   to, že se z nich také stávají   debilové. Lidé jsou vůbec   mimořádně odporní   živočichové... Jako nepřítel   lidstva upřímně fandím a   tleskám tomuto trendu. Koukat   se však na to ve filmu právě   pro takové debily, to je ovšem   odpornost. Asi by se měla   zavést cenzura filmů ne podle   věku, jako dosud, nýbrž podle   stupně inteligence, abychom se   nemohli něčím podobným nechat   příště napálit.

Nechutná propaganda!
Pořádný životopisný film neumí   nikdo udělat, aniž by to   nesklouzlo buď do bulváru,   anebo do devótní hagiografie.   Božská Ema má z obojího   vrchovatě. Ke konci dostoupila   schematičnost portrétu Emy   Destinnové takového vrcholu   nechutnosti, až jsem se skoro   Já sám styděl za nestydaté   autory této odporné slátaniny.   Ema Destinnová by si   zasloužila lepší poctu než   tuto chatrnou slaboduchost   urážející kritický vkus   diváka.

Na dobu, kdy je mladý muž,   coby voják, zbaven veškerých   práv a svobod a je vystaven   šikanování a drilu, může bez   hořkosti a v dobrém vzpomínat   jen velmi sprostá a nízká   otrocká duše. A brát tyto   ponižující okolnosti jako   komedii se mi zdá být dokonce   zvrhlé a jistým způsobem i   oplzlé a velmi nemravné. Ale   promiňte, můj duch je na   takovou "zábavu" asi   příliš eminentní.

"Můžeme se tvářit jako   cynici, ale když se náhle   setkáme s něčím opravdu   krásným, čistým a nevinným,   maska cynismu padá."   Tento citát asi nejlépe   charakterizuje tento dojímavý   film. Ale vystihuje jej i   výjev po vypjaté náboženské   pouti, kdy Cabiria zdánlivě   "opile" volá:   "Nezměnilo nás to, jsme   stále stejní!"
Felliniho šťastnou Múzou   je jistě výrazná herečka   Giulietta Masina, zde v   ústřední úloze prostomyslné   šlapky, která tře veselou bídu   (trochu svým projevem   připomíná naši Jiřinu   Bohdalovou).
A scénou s   varietním   kouzelníkem-hypnotizérem se   zřejmě nechal inspirovat Woody   Allen ve své komedii Prokletí   žlutozeleného škorpiona.