Lovcova noc

Inu, svět je plný hlupáků   a baba z cukrárny hrůzným   předobrazem mediální   masáže... na druhou stranu,   šmrncovní vrahounek Roberta   Mitchuma zmíněnou hloupost   částečně omlouvá. I   přesto, že pouze u něj   můžeme hovořit o slušném   hereckém výkonu a v jistých   místech minimálně   nadzvednout obočí nad   nechtěným groteskním   zvrhnutím (takový Sám doma   v padesátých), je třeba   říct, že noirové kouzlo   tady víc, než funguje a   říční putování v   magických obrazech přírody   (ano, včetně nastrčených   zajíčků:-)), s tesknými   zpěvy, umně navozujícími   těžkou noční melancholii,   mě skoro až okouzlilo...

Trochu se opomíjí, že film   byl jedinou režijní prací   herce Charlese Laughtona,   který po nepřiznivém ohlasu   jak premiérového publika tak   i kritiky, na další   režírování zanevřel.   Herecké výkony dvou   hlavních představitelů   Roberta Mitchuma a Lilian   Gishové, jež ztělesňují   zlo a dobro, jsou i po letech   považovány za vynikající.   Jen kvůli tomuto hereckému   koncertu je třeba vidět film   více než jednou.

Dobro a zlo, láska a   nenávist. Tyto protiklady   jako nitka plynou celým   filmem, který je jediným,   jenž Charles Laughton   zrežíroval. Podařilo se mu   ale mistrovské dílo, které   nepostrádá žádný z prvků   dobrého thrilleru.   Vynikajícím v roli   falešného kazatele byl   Robert Mitchum, který   údajně za Laughtona na   režisérské židličce   často zaskakoval, neboť ten   nesnášel děti a tak musel   Mitchum scény kde vystupují   režijně vést.

Zvláštně vyznívající symbolika
Tento film jsem během   krátké doby viděla   podruhé. A zatímco prvně   jsem byla dosti zaskočena   tím až komediálním rázem   (což jsem jaksi nečekala),   tak teď jsem si na jeho   zvláštní vyznění už   zvykla. Všechno je to jenom o   konfliktu. O konfliktu mezi   dobrem a zlem, láskou a   nenávistí, všechno toto je   zasazeno do podivné   symboliky, kterou jsem prvně   asi ne dost dobře pochopila,   proto mi napoprvé film   připadal lehce komediální,   teď už mi však trklo a   vystupujou i ty temnější   obrazy. Je to určitě   snímek, jaký jsem ještě   nikdy neviděla, pozoruhodný,   jedinečný a myslím, že ne   každý (jako já prvně) ho   dokáže přijmout. Tento   konflikt dobro vs zlo   představuje i sám Harry   Powell, mimochodem vážně   naprosto perfektní a   nezapomenutelný Robert   Mitchum. Rovněž obrovsky   nezapomenutelným se pro mě   stal motiv, který má   vytetovaný na svých prstech   – to je fakt supr kérka.   Až budu chtít tetování,   tak už vím, kde hledat   inspiraci.