Lovcova noc

Trochu se opomíjí, že film   byl jedinou režijní prací   herce Charlese Laughtona,   který po nepřiznivém ohlasu   jak premiérového publika tak   i kritiky, na další   režírování zanevřel.   Herecké výkony dvou   hlavních představitelů   Roberta Mitchuma a Lilian   Gishové, jež ztělesňují   zlo a dobro, jsou i po letech   považovány za vynikající.   Jen kvůli tomuto hereckému   koncertu je třeba vidět film   více než jednou.

Zvláštně vyznívající symbolika
Tento film jsem během   krátké doby viděla   podruhé. A zatímco prvně   jsem byla dosti zaskočena   tím až komediálním rázem   (což jsem jaksi nečekala),   tak teď jsem si na jeho   zvláštní vyznění už   zvykla. Všechno je to jenom o   konfliktu. O konfliktu mezi   dobrem a zlem, láskou a   nenávistí, všechno toto je   zasazeno do podivné   symboliky, kterou jsem prvně   asi ne dost dobře pochopila,   proto mi napoprvé film   připadal lehce komediální,   teď už mi však trklo a   vystupujou i ty temnější   obrazy. Je to určitě   snímek, jaký jsem ještě   nikdy neviděla, pozoruhodný,   jedinečný a myslím, že ne   každý (jako já prvně) ho   dokáže přijmout. Tento   konflikt dobro vs zlo   představuje i sám Harry   Powell, mimochodem vážně   naprosto perfektní a   nezapomenutelný Robert   Mitchum. Rovněž obrovsky   nezapomenutelným se pro mě   stal motiv, který má   vytetovaný na svých prstech   – to je fakt supr kérka.   Až budu chtít tetování,   tak už vím, kde hledat   inspiraci.

Dobro a zlo, láska a   nenávist. Tyto protiklady   jako nitka plynou celým   filmem, který je jediným,   jenž Charles Laughton   zrežíroval. Podařilo se mu   ale mistrovské dílo, které   nepostrádá žádný z prvků   dobrého thrilleru.   Vynikajícím v roli   falešného kazatele byl   Robert Mitchum, který   údajně za Laughtona na   režisérské židličce   často zaskakoval, neboť ten   nesnášel děti a tak musel   Mitchum scény kde vystupují   režijně vést.

Inu, svět je plný hlupáků   a baba z cukrárny hrůzným   předobrazem mediální   masáže... na druhou stranu,   šmrncovní vrahounek Roberta   Mitchuma zmíněnou hloupost   částečně omlouvá. I   přesto, že pouze u něj   můžeme hovořit o slušném   hereckém výkonu a v jistých   místech minimálně   nadzvednout obočí nad   nechtěným groteskním   zvrhnutím (takový Sám doma   v padesátých), je třeba   říct, že noirové kouzlo   tady víc, než funguje a   říční putování v   magických obrazech přírody   (ano, včetně nastrčených   zajíčků:-)), s tesknými   zpěvy, umně navozujícími   těžkou noční melancholii,   mě skoro až okouzlilo...