Kladivo na čarodějnice

„S kým jsi byla na Petrových kamenech?"
„S tebou, ty ďáble, s tebou!"

Takže jsi mě pozval jenom proto, abys mě mohl dát v klidu a nenápadně zatknout... Tys mě před krátkou chvílí líbal: Víš, kdo to kromě tebe ještě udělal?

„Budem tu s tebou do rána, abychom se s tebou celou poslední noc modlili..."
„A kdy budu spát?"
„Nebojíš se Boha?!"
„Ale ano... Ale s vámi o něm mluvit nebudu."

"Zkrze ženu přišel na svět hřích. Žena je hřích. Lůno ženy je brána do pekla. Všechno se děje z tělesné žádostivosti, která je u nich nenasytná. Náruč ženy se rovná osidlu lovce. Žena provozuje své kejkle s ďáblem, protože ďábel se zjevuje v mužské podobě."

"Čarodějnice jsou osoby, které uzavírají s ďáblem řádný spolek a přijímají ďábla za svého pána. On jim za to propůjčuje konati rozličné, nadpřirozené věci."

"Na sněmy přilétají čarodějnice povětřím. Aby se mohly vznést do vzduchu, musí se pomazat zvláštní mastí z morku a sádla zavražděných neviňátek, rozmíchaného s čerstvou krví panen, vycezenou zpod srdce. Obkročují pometlo, hřeblo, vidle, přeslici nebo kozla a vyjíždějí na nich jako na koních komínem do vzduchu."

"Do shromáždění o Valpurgině noci bývá každá čarodějnice uvedena svým rohatým milencem. Tam se bez ohledu na věk a příbuzenství oddávají smilstvu nejohavnějšímu."

"Lucifer vystoupí ze země dole kosmatý jako kozel, od boků výš zářící jako slunce. Čarodějnice padají před ním na kolena, líbají mu levou nohu a řiť, potom nejvyšší ďábel slouží v plném kněžském ornátu černou mši."

"Zářící roh nad čelem Luciferovým osvětluje ohavnou žranici z masa zdechlin a divoký tanec, kde ďábli hrají na koňskou hlavu a dutý kočičí ocas."

"Na ukončení Valpurginy noci Lucifer spálí sám sebe a jeho popel se rozdává čarodějnicím."

"Ďábel vší mocí usiluje o panství nad světem; avšak Bůh všemohoucí nám dovolil odkrýt toto nečisté hnízdo a, sláva Jemu na výsostech, obdařil nás ctí, že můžeme toto nečisté hnízdo zašlápnout, úplně je zničit a vykouřit ohněm."

-- Ani soudce není nic jiného než nástroj v rukou Božích.
-- A svědomí?
-- (smích) Já nejsem teolog, já jsem právník.

Dovedeš si ji představit nahou? Nemyslím u výslechu. Škoda, že musí... no, to se nedá nic dělat. Když se chceš potěšit z krásné květiny, musíš ji utrhnout, a ona pak zvadne... zrovna v tom nejhezčím okamžiku... musí uvadnout. Člověk je marnost. I ta krása -- všechno je jenom na povrchu, a uvnitř maso, krvavý maso. Krev, hniloba, nic -- mámení.

Mají z tebe už strach, poněvadž ty nejsi s nima v jedný řadě. Oni všichni mohou být podezřelí, ale já... já už ne! Já už ne. Já už jsem vykročil. Já už kráčím. Jen odvahu, pevný cíl a žádné ohledy. Protože já nejsem obyčejný člověk. Já už nejsem obyčejný člověk. Já už jsem nahoře!

-- Někdy bývají, pánové, neuvěřitelné příběhy. Dva dominikáni zaznamenali historii o jedné čarodějnici, která mužům, s nimiž obcovala, odnímala úd.
-- S takovou na hranici!
-- Schovávala jich asi třicet v jakémsi hnízdě na stromě. U inkvizičního soudu mnoho svědků tvrdilo, že se ty údy pohybovaly jako živé. Jeden nešťastný muž, který tam ztratil úd, si tam mohl na radu jedné čarodějnice vybrat jiný. Samozřejmě, že si vzal ten největší. Ale ta čarodějnice ho za to kárala, pánové. Ten úd prý patřil jednomu duchovnímu knížeti. A představte si, pánové, že ona jim do toho hnízda sypala zrní!