Kladivo na čarodějnice

V kultovním snímku Otakara Vávry Kladivo na čarodejnice se ocitáme na konci 17. století ve Velkých Losinách na šumperském panství. Příběh začíná ve chvíli, kdy stará žebračka Maryna ukradne svěcenou hostii, jíž chce dát jiné ženě, jež ji údajně potřebuje proto, aby jí kráva dávala více mléka. Při tomto činu je přistižena a má být souzena. Církevní představitele šumperského panství žádají hraběnku, aby byl povolán inkvizitor Boblig, t.č. již „mimo službu“, za nímž zůstalo čtyřicet let praxe ve vyhánění ďábla. Boblig je vyhledán a přizván na správu panství. Okamžitě zahájí proces s nebohou ženou a mnoha dalšími. Fanaticky posedlý Boblig se neštítí proti ubohým ženám vést vykonstruovaný proces, podmíněný tvrdým a nelidským mučením, vynuceným přiznáním a následným upálením nevinných na hranici.

Obětí Bobligova tribunálu se stane i místní farář Lautner, hodný a nekonfliktní člověk, jenž pomáhá potřebným. Spolu s ním žije na faře mladá dívka jménem Zuzana Voglická. Nelítostný Boblig toto veskrze počestné soužití viděl jako ideální záminku pro vyvolání dalšího odporného procesu. Byl si velmi dobře vědom, že jakékoliv průtahy a noví odsouzení jsou pro něho přínosem z hraběcí pokladnice. V nepřítomnosti Lautnerově je Zuzana zatčena spolu s přáteli – manželi Sattlerovými a jejich dcerou Lízou. Proti všem je vedeno obvinění z čarodejnictví, kdy dle tvrzení inkvizitorů všichni zúčastnění páchali smilné tělesné hříchy na místě zvaném Petrovy kameny. Zde mělo také dojít k milostnému obcování faráře Lautnera a hospodyně Zuzany.

Nikdo z farářových přátel se nechce přiznat. Obvinění jsou pochopitelně vykonstruována, nebozí lidé jsou nařčeni z velkých nechutností, jež proti nim vznesl Boblig. Zejména věrná Zuzana odmítá špinit osobu svého dobrodince Lautnera a odmítá proti němu potvrdit jediné křivé slovo hrozivých obvinění. Jenže jak ona, tak i ostatní, se ocitnou v osidlech mučitele. Nelidská bolest, jíž mučidla způsobují, donutí všechny nešťastníky přiznat veškerá falešná obvinění. Boblig je spokojen. Nyní již zbývá skoncovat se samotným Lautnerem. Farář je předvolán před tribunál, obviněn ze smilných činů a jeho přátelé jsou přivlečeni, aby vypovídali o hříšných aktech, jichž se s knězem dopouštěli. Naprosto zničení, zcela otupení hrozivými přestálými muky, všichni naprosto nepřítomně odříkávají zlé věci, které jim byly vštípeny inkvizitorským soudem. Lautner je zdrcen, bolí ho zrada, ale ví, že vina není na Zuzaně a ostatních, že vinen je pouze inkvizitorský soud v čele s fanatickým Bobligem.

Lautner se sám ocitá na mučidlech. Odmítá přiznat jakoukoliv vinu, nicméně při jednom z obzvlášť těžkých mučení se přiznává. Vzápětí si však uvědomuje, že to je přesně to, na co inkvizitoři čekají a i přes další způsobenou bolest své přiznání odvolává. Ví, že zemře na hranici jako ostatní, ale chce odejít s čistým štítem, neboť si je vědom veškeré té neskutečné hrůzy, která se pod Bobligovým vedením na panství děje...

Film nás zavádí o více jak 300 let nazpět proti proudu času - na konci 17. století (mezi r. 1678 - r. 1695) bylo v Čechách ve městě Šumperk a v okolí Velkých Losin, brutálně umučeno a popraveno 105 nevinných lidí, kvůli tomu že byli nařčeni z čarodějnictví, což se v té době rovnalo rozsudku smrti, který římskokatolická církev bez milosti udělovala komukoliv, na koho se nesmyslně poukázalo z jakéhokoliv důvodu - ať už nařčení pocházelo od pomatené žebračky či od pubertálních dívek, které chtěly tímto způsobem na sebe upozornit. Nebylo v té temné době úniku pro osoby, které byly takto nařčeni z tak nesmyslného obvinění, jako je čarodějnicví... Čekalo je jen hrůzné utrpení z rukou mučitelů vedených církví svatou. Tento film je mementem, aby lidstvo už nikdy nedopustilo něco tak zrůdného, co se tehdy odehrálo - aby již nikdy nedopustilo utrpení nevinných lidí.

Zhuštěný děj zahrnuje osudy skupiny obžalovaných z autentických inkvizičních procesů v Čechách (1678-1695), kterým ve skutečnosti padlo za oběť 105 lidí. V době, která už byla vnitřně schopna šířit osvětu a humanismus, propukl překonaný středověk a nejprimitivnějším způsobem uvedl znova do chodu hrůzný mechanismus demagogie a dogmat. Vzkřísil nesnášenlivost, nenávist, právo temného mýtu a silou brutálně prosazované moci a násilí vyvolal zbabělost a lhostejnost většiny. Film vykresluje každý motiv v komorním měřítku, což posiluje atmosféru dusna a osudovosti, ze které není úniku, a zároveň klade nároky na emocionální důraz výpravy, dekorací, kostýmů (snímek je plný různých výtvarných stylů a citací z konkrétních malířských děl).
Kino Aero

"Přes veškeré adorace, které se na filmovou derivaci románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice snášejí - během roku od své premiéry v roce 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků, je tento snímek v prvé řadě produktem nestora českého filmu Otakara Vávry a to bohužel se všemi nešvary, kdy je Vávrův režijní styl hluboce zakořeněn v kinematografii 30. až 50. let se všemi neduhy nejprve podbízivě lidových komedií či později produkty socialistického realismu tak, že film Kladivo na čarodějnice v mnoha ohledech spadá do kategorie tzv. filmů pro pamětníky, byť v roce 1969 v Československu vrcholí nová filmová vlna, která doposud zcela bezvýznamnou českou kinematografii pozdvihla až na nejvyšší světové příčky.

Velmi negativně se do snímku promítl i nepříliš zdařilý scénář, poplatný době o jedno či dvě desetiletí starší, který přes značné úpravy dal příliš velký prostor Kaplického námětu, jež sám o sobě disponuje spíše kvalitami literatury pro dospívající mládež tak, že lze-li v tomto přes diváckou oblíbenost nepříliš zdařilém snímku i nějaké světlé body, pak je je to zejména zásluhou výtvarnice a neprvoplánovité spoluautorky scénáře Ester Krumbachové, potažmo hrůznost vlastního námětu, který krom stejnojmenného spisu Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice) z roku 1486, čerpá zejména z historických pramenů z Velkých Losin na Šumpersku, kde čarodějnické procesy proběhly v letech 1678 až 1692 (zatímco v Evropě byly de facto již sto let minulostí).

Svou velkou roli si ve filmu střihl Vladimír Šmeral jakožto inkviziční soudce Boblig, jehož odpornost, kterou v divákovi vzbuzoval, by se dala doslova krájet. - V tomto smyslu je opomíjený Josef Kemr, z jehož hereckých nahrávek Šmeral do značné míry těží.

ZDROJ: Tomáš V. Odaha/www.odaha.com