Exil

Svět mladých lidí,   vykořeněných ze svých   domovů i kulturních vazeb,   něco, co si většina z nás   jen těžko dovede   představit. Tony Gatlif nám   představuje formou   neokázalého roadmovie jednu   takovou dvojici, její jen   zčásti uvědomělé   hledání místa (a to jak   geograficky tak duchovně),   kam patří. Jejich putování   je natočené s dokumentární   přirozeností, skládá se ze   zdánlivě banálních   příhod a kolizí a přece   mě dokázalo beze zbytku   vtáhnout do jejich světa a   udržet v zaujatém   pozorování až do   neuvěřitelného finále.   Hudba je výraznou složkou   filmu po celou dobu, ale při   závěrečném transovním   rituálu přebírá taktovku   úplně a dochází ke katarzi   jako řemen. Ta scéna je   natočená s takovou   autenticitou, že ve mně   vyvolávala otázky do jaké   míry to všechno bylo   naaranžované. A při   představě, že takové   rituály jsou v praxi mnohem,   mnóóóhem delší,   dostávám závrať. Krásný   zážitek, pro fanoušky world   music nezbytnost.

Chápu vykořeněnost dětí   imigrantů a jejich touhu   spatřit zemi předků,   zejména, když mají ještě   v paměti střípky   vzpomínek, nemyslím si   však, že by konkrétně   Zanovi a jeho dívce toto   putování pomohlo najít svou   identitu, ledaže by se jim   rozsvítilo na tom šíleném   holotropním mejdanu, ale to   se už nedozvím a ani se to   vlastně nechci dozvědět...   Čekala jsem hledání,   neúspěšné pokusy o   integraci i konečné   prozření, dostalo se mně   pouze bláznivých výpadů   věčně neukojené Naimy,   lhostejných výrazů Zana a   kvílení rádoby   burcujících protestsongů.   Jestliže se míní hledat   dál, se mnou ať už   nepočítají...

Putování za vlastními   kořeny, někdy „trochu“   oklikou, ale stále směr   Alžír. Občas s   příležitostnou prací, s   náhodnými setkáními   podobně kočujících lidí a   po seznámení s cikány v   podstatě i bez peněz. Pro   západní svět s pocitem   vyděděnce, pro ten nově   nalezený bez pochopení k   jeho zvyklostem. Chápu, že z   Francie do Alžíru je to   pěkná dálka (zvlášť   když nasednete na loď,   která pluje jiným směrem),   ale ke konci jsem si už   odtrpěla každý kilometr,   který „nám“ zbýval k   cíli.