Daleká cesta

Skvělý film, což o to, ale některé scény   měly být podány jednodušeji. Snímek má   více silných okamžiků, ale také několik   drobností, které by se daly považovat za chybu.   Rozhodně je to jako celek nesmírně působivé,   to se musí nechat.  
 

Poprvé jsem Dalekou cestu viděl na CS filmu a   zážitek nebyl zas až tak intenzivní. Podruhé   jsem film shlédnul dnes na ČT ARTu v   restaurované verzi, která byla Národním   filmovým archívem v pražských laboratořích   vyčištěna v roce 2019. A musím dodat, že z   obrazovky na mne dýchlo nefalšované ZLO.   Některé scény jsou vyloženě hororové a   děsivé, na které jen tak nezapomenu - Eduard   Kohout před skokem z okna. Saša Rašilov   hrající na činely v pološílené a bizarní   dechovce, která hraje židům, když pochodují   do ghetta. Dětský hlas, opakující slova   Osvětim - Majdanka - Treblinka. Desítky dětí,   které do ghetta přišly z vyhlazovacích   táborů a při pohledu na sprchy začaly   panikařit a křičet "plyn, plyn".   Jiří Plachý jako vyšinutý žid řídící   vlak, který se vrací již z "druhé   strany"...uffff!! Těch momentů je tam   opravdu mnoho, včetně strašlivých výjevů z   plynových komor. Detailů, kterých jsem si   poprvé díky špatné kvalitě nevšiml jsem   nyní sledoval s otevřenými ústy a mrazením v   zádech. Kamera, symbolická expresivní scéna   (to je obrovská doména a nevšední propojení s   obrazem), hudba, procítěné herecké výkony a   obdivuhodná výprava dělá z Daleké cesty   nadčasový (těžko uvěřit, že film byl   natočen v roce 1948!!) a unikátní velkofilm o   holokaustu a snad i první snímek, který byl na   toto téma vůbec kdy natočen. Zároveň se   jedná o stěžejní dílo Alfréda Radoka, které   může směle konkurovat zahraniční produkci,   dokonce si myslím, že svým ztvárněním a   formou ji i dalece předčí. Brilantní a   sakramentsky působivé. Proto doporučuji   shlédnout v restaurované kopii.

Radok jako divadelní režisér a tvůrce   výjimečné Laterny Magiky pojal Dalekou cestu   opravdu nekonvenčně a forma zde převládá nad   obsahem. Někomu to může vadit, mě se naopak   toto ozvláštnění líbilo. Nenarušovalo tempo   a logiku příběhu, velmi dobře tím byly   spojovány dokumentární složky se samotným   příběhem a film zůstal silným symbolem   výpovědi o holokaustu pojatém netradiční   formou.

Nepěkná názornost a doslovnost se tu střídá   s velice umně volenými symboly, jak v různých   děsivě bláznivých obrazech, tak v   opakujících se zlověstných zvucích. Režisér   Radok byl mistr jevištní choreografie, již se   mu dobře dařilo převádět i do své filmové   tvorby. Židé pochodující jako stíny do ghetta   připomínají (ne náhodou) pochod dělníků z   Metropole; děti, nově přibyvší do ghetta z   vyhlazovacího tábora, se smrtelně vyděsí při   pohledu na obyčejné sprchy; dětský hlásek,   opakující dokola hrůzostrašná jména   Osvětimy, Majdanku a Treblinky, zní nevinně   jako dětská říkanka. Působivý snímek. Ale   byli to nakonec jen lidi; titíž, kteří totéž   dělají zvířatům. Zajímavý je doslov, v   němž se říká, že v koncentračních   táborech druhé světové války zahynulo 7   miliónů lidí. Dnes hovoříme pouze o šesti   miliónech, neoficiální hlasy toto číslo dále   snižují.

velice silné dílo velký protiválečný   film,neprávem opomíjený velice civilní   podání herců.Zajímavé prolínání   dokumentárních záběrů s reálem .kam se hrabe   Schindlerův seznam.Alfréd Radok uměl!