Carmen

Carlos Saura inscenuje Carmen   jako taneční film.   Tanečník a choreograf   Antonio hledá v tanečním   souboru představitelku   Carmen. Herci sami   prožívají osudy postav na   jevišti, hranice mezi   skutečností a fikcí se   ztrácí, a nikdo neví, zda k   vraždě skutečně došlo.

Po 37 letech jsem se opět   ponořila do tohoto   strhujícího tanečního   filmu. Už tenkrát, na   začátku 80. let mě naprosto   uchvátily flamencové kreace,   kterými Carlos Saura   prostřednictvím choreografie   Antonia Gadese ve zkratce   interpretuje příběh dívky   Carmen. Je zajímavé   pozorovat, jak odlišně jsem   snímek vnímala ve 19 letech   a jak jej vnímám dnes.
Spojení vynikajícího   flamenca s nádhernou operní   hudbou je geniální a pohled   na všechny tanečníky a   tanečnice mě opravdu   naplňuje euforií.   Jednotlivé pasáže, kdy se   střídá nácvik, děj opery   a civilní život, se plynule   prolínají a černé závěsy   na všech stěnách symbolicky   připomínají divadelní   oponu.
Obvykle v   komentu něco kritizuju...   teď mi nějak došel dech.

Pořád nic... jen další   pozvánka na zkušební   hodiny, při kterých dojde k   osobním techtlím s   následným přechodem k   mechtlím, docela nešťastně   zakompovaným do nosného   příběhu, a co hůř - bez   vášně, bez katarze. Dál   už je to o podmračených   ksichtech, dupání, trhání   hlavou a obstarožních   tanečnících... no dobře,   ještě o dvou opravdu   působivých tanečních   scénách. S povděkem tak lze   kvitovat už jen   osvěžující přítomnost   Laury del Sol, svou   živočišností a jiskrou   vynahrazuje pohled na ty   strhané, věčně nasupené   rašple, vyskytující se ve   velkém především v první   části - Krvavé svatbě. A   přitom Carmen - taková   sázka na jistotu... Hádám,   že se musí obracet v hrobě,   spolu s Bisetem, každý ve   svém, přirozeně...

Zatímco ve svých   novějších   "tanečních"   filmech už Saura na zdání   nějakého vyfabulovaného   děje rezignoval, v Carmen   ještě něco takového   najdeme. Vztah choreografa s   představitelkou hlavní role   v Carmen, jejíž adaptaci   právě nacvičuje, se   prolíná s Bizetovým dějem   a to do té míry, že v   závěru se rozdíly   stírají, takže   závěrečná scéna může   být jak symbolická, tak   skutečná. Větší sílu   než tohle přeskakování z   reálu do děje mají ale jako   vždycky taneční scény,   nádherně nasnímané,   dynamické, úchvatné. Saura   flamenco miluje a svojí   lásku dokáže přenést i na   diváka.