Marcel Dalio

Francouzský herec Marcel Dalio se narodil v Paříži jako Israël Moshe Blauschild, jeho skutečné jméno naznačuje, že byl židovského původu. Pocházel z rodiny ruských přistěhovalců, jeho otec obchodoval s nábytkem. Obchodu se měl původně věnoval i Marcel, ale od dětství jej lákal svět divadel a kabaretů. Herectví začal studovat na pařížské konzervatoři v roce 1916, potom se aktivně krátce zúčastnil první světové války jako voják. Po roce 1918 pak zahájil svou uměleckou dráhu v kabaretech a podnicích varietního typu, vystupoval například v divadle Théâtre des deux Anes, které se zaměřovalo na lidový a nenáročný repertoár. Teprve později díky účasti v kvalitních filmech dostal možnost zahrát si i na prestižnějších scénách a koncem 30. let působil na scéně Théâtre de l'Athénée. Do světa filmu pronikl až počátkem 30. let, debutoval nevelkou rolí v komedii OLIVE, ČERNÝ PASAŽÉR (Olive, passager clandestine, 1931). Častěji začal točit až v polovině dekády a z anonymních epizod se stávaly postavy se jménem. V této době prožil krátký milostný vztah s herečkou Michele Béryl (1904-1982), s níž měl jedno dítě, v roce 1936 se pak oženil s herečkou Jany Holt (1909-2005), s níž strávil tři roky života. Kromě komerční produkce dostal příležitost uplatnit své herectví i v nadčasových a dodnes vysoce ceněných dílech typu PEPÉ LE MOKO (1937) nebo VELKÁ ILUZE (La grande illusion, 1937), po boku všech hvězd té doby se objevil i v historickém velkofilmu PERLY Z KORUNY (Les perles de la couronne, 1937). Participace na mezinárodně úspěšných titulech přinesla Daliovi další nabídky a v letech 1938-1939 natočil deset filmů. Z nich zmínku zasluhuje další umělecky hodnotný film Jeana Renoira PRAVIDLA HRY (La regle du jeu, 1939), kde hrál postavu Roberta de la Cheyniesta. Výjimečně se snažil prosadit i v jiné profesi a k filmu PLYN (Grisou, 1938) byl autorem scénáře. V roce 1939 se Dalio rozvedl s Jany Holt a krátce nato se podruhé oženil s vycházející hvězdou Madeleine Lebeau (*1923). V témže roce ale vypukla druhá světová válka a v německém ohrožení se ocitla i Francie. Marcel Dalio vzhledem ke svému židovskému původu na poslední chvíli uprchl do Portugalska, manželka jej následovala. Ačkoli byl Dalio ve filmu představitelem jen vedlejších rolí, těšil se značné popularitě, v době německé okupace Francie se však jeho jméno i tvář staly předmětem protižidovské agitace. Když byl znovu uveden někdejší úspěšný film VCHOD PRO UMĚLCE (Entrée des artistes, 1938), byly scény s Daliem vystříhány (hrál soudce) a přetočeny znovu s jiným hercem. Z Portugalska pokračovali manželé poměrně dobrodružnou cestou přes Chile, Mexiko a Kanadu, aby nakonec zakotvili v USA. V Hollywoodu tehdy pobývala řada dalších francouzských herců a ti Daliovi pomohli k novému uplatnění ve filmu. V době války natočil v Americe sedmnáct filmů, první výraznější příležitost mu nabídl slavný Josef von Sternberg v adaptaci divadelní hry ŠANGHAJSKÉ PODSVĚTÍ (The Shanghai Gesture, 1941). Nejslavnější z Daliovy práce v USA je CASABLANCA (1942), kde hrál i se svou manželkou. Převtělen do postavy někdejšího francouzského premiéra Clemenceaua se pak objevil také v pětioscarovém životopisném snímku WILSON (1944), s francouzskými kolegy pracoval také na dvou filmech režiséra Juliena Duviviera. Hned po osvobození se Dalio vrátil do Francie (mimo jiné tehdy došel k tragickému zjištění, že všichni jeho příbuzní zahynuli v koncentračních táborech) a začal znovu točit na domácí půdě. Opět mu bylo dopřáno hrát v kvalitních filmech a z jeho těsně poválečné filmografie zasluhují zmínku tituly jako KRYSY (Les maudits, 1947) nebo MILENCI Z VERONY (Les amants de Vérone, 1949). V padesátých letech byl znovu přizván do Hollywoodu a odehrál vedlejší role v několika filmech, i u nás je známá legendární komedie PÁNI MAJÍ RADŠI BLONDÝNKY (Gentlemen Prefer Blondes, 1953) nebo romance SABRINA (1954) s Audrey Hepburn v hlavní roli. S přelomem 50. a 60. let se Dalio vrátil do Francie a i u nás jsme jej mohli vidět ve třech filmech po boku J. P. Belmonda. Velkou roli vůdce pařížského podsvětí Malichota ztvárnil ve slavné dobrodružné romanci CARTOUCHE (1962), menší herecké úkoly mu připadly ve filmech VELKÝ RISK (Classe tous risques, 1960) a SYMPATICKÝ DAREBA (Tendre voyou, 1966). Znovu ale pracoval i pro americkou produkci, hrál například ve slavné komedii JAK UKRÁST VENUŠI (How to Steal a Million, 1966). I v sedmdesátých letech točil několikrát ročně, našim divákům je známý především ze dvou filmů s Louisem de Funesem. Pravého rabína Jákoba hrál v komedii DOBRODRUŽSTVÍ RABÍNA JÁKOBA (Les aventures de Rabbi Jacob, 1973), v menší roli krejčího se pak objevil ve filmu KŘIDÝLKO NEBO STEHÝNKO (L'aille ou la cuisse, 1978). Svou kariéru zakončil dvěma méně známými filmy z roku 1980, pak ještě pracoval pro televizi. V sedmdesátých letech také naposledy vystoupil na divadelním jevišti. Marcel Dalio, jeden z výrazných představitelů vedlejších rolí francouzského i amerického filmu několika desetiletí, zemřel v Paříži 20. listopadu 1983 ve věku 83 let. Své vzpomínky zpracoval v autobiografické knize Mes années folles, která se dočkala dvojího vydání.