Raimu

Raimu, vlastním jménem Jules César Auguste Muraire, patřil k největším hercům francouzského filmu i divadla třicátých a čtyřicátých let. Narodil se ve skromných poměrech v Toulonu v jižní Francii, ve škole a vzdělání nenacházel nic smysluplného a již v šestnácti letech začal účinkovat v muzikálových představeních, původně začínal jako konferenciér. Jeho touhou bylo napodobit, nebo ještě lépe dosáhnout věhlasu velkých francouzských komiků té doby, jeho vzorem byl zvláště Felix Mayol. Z kaváren, barů a tančíren se postupně propracoval až na pařížská divadelní jeviště, úpravou svého příjmení tehdy vytvořil umělecký pseudonym Raimut, později jen Raimu. Byl to právě jeho idol Mayol, který mu usnadnil příchod do Paříže. Již v roce 1912 stál před filmovou kamerou a ještě do konce první světové války natočil několik dalších snímků, jedná se ale již o zcela zapomenuté tituly, nadále se věnoval především divadlu, skutečným divadelním hercem se stal v roce 1915 pod režijním vedením Sachi Guitryho (později spolupracovali i ve filmu), vystupoval na různých jevištích, nejčastěji v Théatre des Variétés. Významným mezníkem v jeho kariéře byl rok 1929, kdy zazářil v hlavní roli divadelní hry Marius od uznávaného tvůrce Marcela Pagnola. Představení mělo značný úspěch i výborné kritiky a Raimu se tak ze škatulky kabaretního komika dostal do kategorie uznávaných divadelních herců. Jmenovaná hra se o dva roky později dočkala filmového zpracování (MARIUS, 1931) a Raimu tak ve velkém stylu vstoupil do světa zvukového filmu, zároveň s tím byl ale nucen výrazně omezit práci v divadle. Od počátku třicátých let až do své smrti natočil Raimu bezmála padesát filmů a řada z nich výrazně převyšovala průměrná dobová melodramata a veselohry. Zásluhu na tom měl především právě Marcel Pagnol, pro nějž se Raimu stal kmenovým hercem v jeho nejvýznamnějších filmech, uznávaných dodnes odborníky. Další Pagnolovou adaptací (v režii Marca Allégreta) byl film FANNY (1932), své další práce si již Marcel Pagnol režíroval sám. Raimu zazářil především ve venkovském sociálním dramatu PEKAŘOVA ŽENA (La femme du boulanger, 1938). O propagaci tohoto filmu ve světě se postaral slavný americký režisér Orson Welles, pro nějž byl Raimu vrcholným představitelem evropského filmového herectví. Raimu také několikrát hrál v komediích se slavným Fernandelem (KRÁLOVÉ SPORTU, Les rois du sport, 1937; MALIČKOSTI, Les petits riens, 1941). Vyvrcholením jejich spolupráce byl dramatický příběh STUDNAŘOVA DCERA (La fille du puisatier, 1940), opět v režii Marcela Pagnola. Mezitím ale Raimu pracoval samozřejmě i s jinými režiséry, z těch známějších to byli Marc Allégret, Pierre Colombier nebo André Berthomieu, přičemž se nevyhýbal ani menším rolím nebo účasti ve snímcích nižší umělecké úrovně. Z kvalitativně výrazných počinů můžeme připomenout slavný historických film Sachi Guitryho PERLY Z KORUNY (Les perles de la couronne, 1937), kde se však jen mihnul v početně velmi silné sestavě dobových hvězd. Významným sólovým vystoupením pro něj byl film ZÁHADNÝ PAN VICTOR (L'étrange monsieur Victor, 1938), pozornost si zasluhuje i justiční drama NEZNÁMÝ V DOMĚ (Les inconnus dans la maison, 1942), které dnes známe z novější verze s J. P. Belmondem. Přestože i v době okupace se ve Francii točilo relativně hodně filmů, v letech 1942-1943 natočil Raimu pouhé tři filmy, za okupace se na stříbrném plátně objevil naposledy v hlavní roli historického dramatu PLUKOVNÍK CHABERT (Le colonel Chabert, 1943). Souvisí to i s tím, že po dlouhé době se vrátil na divadelní jeviště a zazářil ve dvou Moliérových komediích (Měšťák šlechticem, Zdravý nemocný) na nejslavnější francouzské scéně Comédie Française, kam byl angažován v roce 1943. Po válce se Raimu vrátil k práci ve filmu, stihnul ale pořídit už jen jeden film, VĚČNÝ MANŽEL (L'homme au chapeau rond, 1945), což byla adaptace románu Fjodora Dostojevského. Raimu se krátce poté po dopravní nehodě podrobil zdánlivě banální operaci nohy, dostavily se ale komplikace a slavný herec zemřel ve spánku následkem infarktu 20. září 1946 ve věku 62 let. Dodnes jeho jméno zůstává v obecném povědomí, jeho náhlá smrt tehdy zasáhla celou Francii a pohřbu v Paříži se zúčastnily tisíce lidí. Raimu byl nakonec pohřben v rodném Toulonu. Raimu byl od roku 1936 ženatý s Esther Metayer, měli spolu dceru Paulette. Vnučka Isabella Nohain-Raimu zřídila ve městě Cogolin nedaleko Saint-Tropez hercovo muzeum (Musée Raimu) a v roce 2006 založila také hereckou cenu (Prix Raimu de la Comédie), která se uděluje každoročně v kategorii film a divadlo nadějným osobnostem. Hercova profesní dráha se dočkala také již několikrát literárního zpracování, jedno z nich napsala jeho dcera Paulette (Můj otec Raimu – Raimu, mon pére, 1980).