Fryderyk Chopin

Pianista a skladatel Fryderyk Chopin začal okouzlovat posluchače svými klavírními koncerty již ve svých pouhých sedmi letech a tehdejší salónní společnost jej označovala za nového mladého Mozarta. V 16-ti letech pak Chopin nastupuje na varšavskou konzervatoř, kde si pedagogové ihned všimli jeho nezvyklého talentu a byli uchváceni jak jeho vynikající herní technikou, tak jemností jeho skladeb. Chopin poté odchází do Paříže, ale po prvotním neúspěchu ve Francii začíná přemýšlet nad odchodem za oceán, protože se začíná zabývat otázkou zkusit štěstí v Americe. Náhodné setkání s baronem Rotschildem však další Chopinově cestě zabrání a od té doby začíná skladatelova zářná kariéra nabírat vzestupné tendence. Chopin na Rotschildovu radu začal vystupovat se svými skladbami a s nenapodobitelnou interpretací při recitálech, které se odehrávaly jen v salónech pařížské smetánky, což jemu samotnému velmi vyhovovalo. "Dav mě děsí. Dusím se v jeho dechu a jeho neústupné pohledy mě vhánějí do náruče šílenství. Neznámé tváře v davu mě umlčují," vysvětlovat Chopin proč se na velkých koncertních pódiích objevuje jen velmi zřídka. Mimo to, že byl Chopin mezi pařížskou nóbl společností žádán jako koncertní umělec, pracoval u ní zároveň též jako pedagog a učitel hry na klavír při soukromých hodinách. Lekce klavíru bohatých občanů dávaly Chopinovi jak dostatečný zdroj příjmu, tak mu zajišťovaly potřebný klid pro jeho vlastní komponování. Mladý, pohledný a nadějný umělec Fryderyk Chopin neměl pochopitelně daleko ani k dámské společnosti a jeho poslední milenkou se stala George Sand. S přibývajícími léty, které se nesly ve znamení získávání dospělejšího rozumu na Chopina začaly doléhat jeho vlastenecké sklony a on si čím dál více začínal uvědomovat, že žije v exilu. Silný stesk po domově a rodném Polsku se začal stupňovat a když jej ke sklonku jeho krátkého života postihnul infarkt, údajně vyvolaný po hádce se Sand, začal se jeho zdravotní stav rapidně zhoršovat. V čase, kdy již Chopin ležel na své smrtelné posteli v pařížském exilu, považovala každá tamní dáma z dobré společnosti jako svou povinnost alespoň na chvíli omdlít u jeho lože. Fryderyk Chopin, výrazná osobnost období romantismu, jeden z velikánů světové hudby a polská národní ikona zemřel, podle některých hypotéz, na plicní tuberkulózu ve věku pouhých 39 let. Úmrtím Fryderyka Chopina ale zdaleka nekončí jeho strastiplná pouť po pozemských cestách. Posledním Chopinovým přáním totiž bylo, aby jeho ostatky našly poslední spočinutí v zemi rodného Polska, což však s ohledem k tehdejší politické situaci v Evropě nebylo splnitelné. Chopinova sestra proto vzala Fryderykovo srdce a ve sklenici naplněné koňakem, schované ve spodním prádle, jej potajmu převezla do Varšavy, hlavního polského města, kde bylo až po dlouhých třech desítkách let zazděno do jednoho z pilířů Chrámu svatého Kříže a kde také přečkalo bombardování města za bojů 2. světové války. Stejně pohnutý byli i osud dalších Chopinových pozůstatků. Fryderykova posmrtná maska byla vystavena v královském zámku ve Varšavě a kde, po již jednou zmiňovaném bombardování, bylo v sutinách budovy nalezeno zcela bez poškození. Srdce velikána Chopina nedává mnohým klidného spánku ani na počátku 3. tisíciletí, o čemž svědčí žádosti vědců prozkoumat jeho mrtvé srdce s cílem zjistit pravou příčinu jeho smrti. Polské ministerstvo kultury však v r. 2oo8 vydalo jasně zamítavé stanovisko s odůvodněním, že s národní relikvií se musí zacházet již jen patřičným způsobem. Zatím poslední tečku za osudem Fryderyka Chopina učinili před časem sami Poláci, když jej v celonárodní anketě hledající nejlepší polskou značku umístili na stříbrnou příčku, hned za papeže Jana Pavla II. Fryderyk Chopin má stejnou oblibu i u filmových tvůrců, kteří v několika případech zkoušeli do kinematografické podoby převést některé fragmenty z jeho strastiplného života. Mimo různorodých děl o Chopinově životě najdeme ve světovém filmovém průmyslu také hned několik snímků, které jsou obohaceny o jeho hudební skladby či motivy. Chopinův Pohřební pochod a Nocturno například zaznělo ze stříbrného plátna v Bergmanově koprodukčním rodinném dramatu Fanny a Alexander; Revoluční etuda v Krškově životopisném snímku Housle a sen; část ze Sonáty č. 2 měli možnost diváci slyšet v psychologickém filmu Občan Kane režiséra Orsona Wellese; Duhové preludium v kriminálním snímku Caton - Jonese nazvaném Hodina pravdy a výňatky z Chopiných skladeb zazněly třeba i v Cieslarově výpravné historické sáze Krev zmizelého. Jak hudební odkaz, tak samotný životní i posmrtný osud F. Chopina je natolik bohatý, proslulý a nadčasový, že je již nyní více než jisté, že se k němu budou filmoví tvůrci jistě vracet i v dalších letech.