František Branislav

Z díla Františka Branislava: Ženám O kolik krásy víc, že vy jste s námi, když stesk a žal se o dny naše dělí, a kolik krásy bychom neviděli, kdybychom tolik netoužili po vás! O kolik lásky víc, že vy jste s námi, kdo znal by první píseň nad pramenem, kdo zval by vaše jména květinami a prsten s nerezivějícím jménem v den nejvěrnější přichystal jen pro vás! O kolik žití víc, že vy jste s námi, o květen krve, o hlas našich dětí, abychom nikdy nebyli tak sami, až den nám znamení dá: odcházeti - a prázdná cesta nezůstane po nás. / ze sb.b. S uzlíčkem stříbra,1947/

Z díla Františka Branislava: Na pokraji noci Čas z mlhy tkáme úzkostným šerem, tolika ran se dotýkáme, jak slepci z drsných písmen čtouce, že večer za večerem zrkvavil květy v louce. Na ruce vítr rosu třese po dlouhých stéblech slámy, kryž prsty klasů dotkneme se, čas zraje s námi. Tam na pokraji noci úl poslední hvězdu očekává jak včelí šermíř, v táhlém kuropění. Neslyšíš? Pramen vyťukává svou cestu po kameni, slepcova bílá hůl. /ze sb.b. Dým k hvězdám,1940/