František Branislav

František Blecha, který se narodil 16. června roku 1900 v Berouně do rodiny místního hostinského, pozdější básník, překladatel, redaktor a publicista s pseudonymem František Branislav podle jména karlínského kovolijce Josefa Branislava Mencla, přítele Boženy Němcové, prožil své dětství od necelého jednoho roku ve Strašicích u Rokycan. V roce 1913 se s rodiči přestěhoval do Počapel u Králova Dvora. Gymnázium začal studovat v Praze, ale krátce před zahájením 1. světové války přestoupil do Berouna, kde v roce 1921 úspěšně maturoval. V roce 1926 ukončil studia na FF UK, obor čeština a němčina. Po dvouleté vojenské službě byl od roku 1928 do roku 1945 v Praze úředníkem Všeobecného penzijního ústavu a souběžně byl řadu let knihovníkem Skandinávského a nizozemského ústavu. Po osvobození se stal v roce 1945 literárním referentem Čs. rozhlasu až do roku 1952, kdy odešel do redakce Literárních novin, které do roku 1955 vedl jako šéfredaktor. Počínaje rokem 1955 po dobu tří let byl šéfredaktorem časopisu Nový život. V rozpětí let 1952 až 1959 byl lektorem severských literatur na FF UK. Po roce 1959 se až do své smrti věnoval jen literatuře. Od počátku svého zájmu o literaturu se již před rokem 1939 zajímal o skandinávské země a vykonal do těchto zemí řadu studijních cest. V tomto úsilí pokračoval i po válce a přidal poznávací cesty do Polska, Bulharska a Řecka. Své literární pokusy zveřejňoval nejprve časopisecky a nakonec se stal nejen pravidelným dopisovatelem, ale významným autorem. Rozsah Branislavových příspěvků do periodik je úctyhodný, např.: Rozpravy Aventina, Host, Přerod, Národní osvobození, Pramen, Kulturní zpravodaj, Právo lidu, Lidové noviny, Literární noviny, Kritický měsíčník, Zemědělské noviny, dětské časopisy Mateřídouška, Ohníček , Zlatý máj. Jako autor napsal mnohá rozhlasová pásma a překládal z bulharštiny a švédštiny. Knižně debutoval v roce 1924 básnickou sbírkou – Bílý kruh, ve které se ukázal jako autor navazující na tvorbu svých předchůdců, osobité poetičnosti, propojený silně s přírodou a lidskými emocemi. Navazující sbírky Na rozcestí /1927/ a Větrná růžice /1930/ potvrdily, že jde o básníka postupujícího vlastní osobitou cestou, který navazuje na to nejlepší z české poezie. Branislav se i v pozdějších letech vracel k obdobným tématům v dalších sbírkách – Na houslích jara, podzimu…/1933/, na které po delší odmlce navázal sbírkou Věčnou zemí /1939/, kde do jisté míry opouští jednoznačnou lyrickou linii a dává hlubší smysl svému vztahu k domovu, vlasti. Ve sbírce Dým k hvězdám /1940/ se snaží vyrovnat s novou situací a posílit víru a způsob, jak si zachovat čest a sílu do dalších cest. Během těchto i následujících let se Branislav velmi intenzivně věnoval překladům severských autorů. Po roce 1947, mimo výběr a výbory z díla, napsal a vydal Branislav samostatné sbírky již v kontextu společenských změn, které nesou jisté znaky schematičnosti, ale stále ukazují na neobyčejnou kontinuitu básníka Františka Branislava s českými podněty, ale i schopnost rozšířit takové vidění světa o podněty z jiných literatur, např.: Píseň Polsku /1950/; Řecká sonatina /1962/; Divertimento a kantiléna /1964/. Branislav byl v roce 1955 jako autor sbírky Večer u studny /1955/, kritizován za přílišnou intimnost ve své lyrice, tesknost a melancholii. Kvality této sbírky i dnes s odstupem času jsou zjevné. Na obranu Františka Branislava se velmi energicky v té době postavil básník Vítězslav Nezval, který tímto gestem podpořil cestu, po které se jako básník František Branislav ubíral. Následující sbírky – Prsten na cestu /1957/; Věnec z trávy /1960/ a Moře /1961/ doplňují obraz básníkova literárního vývoje. Pro dětského čtenáře napsal mnoho veršů, které se vyznačovaly především snadnou zapamatovatelností a mnohdy tvořily doprovodný text, nebo byla publikovány v samostatných sbírkách: Zlatý déšť /1955/; Hliněný džbánek /1957/; Přijďte k nám, muzikanti /1960/; Ratolístka /1961/; Ryby, ryby, rybičky /1963/; Malá říkadla /1963/; Polní růžičky /1966/ aj. Velké téma Branislavovy tvorby, určené pro děti, jako jsou rozpočitadla a hádanky, popěvky, dosud tvoří "zlatý fond" tohoto literárního žánru. František Branislav bydlel spolu se svou paní Věrou a synem, který byl později úspěšným violoncellistou, dlouhá léta v domě v Komořanech. Zde byl navštěvován literárními přáteli a věnoval se dlouhým procházkám v okolních komořanských lesích. Tato místa jej doprovázela i v posledních týdnech jeho života. František Branislav zemřel 25. září roku 1968 ve svém komořanském domě na okraji Prahy, ve věku 68 let. Posmrtně vyšla sbírka shrnující nepublikované verše a fragmenty zamýšlené sbírky, pod názvem Sluneční kámen, v roce 1969. Erkul