Jaromír Hnilička

Herec, hudebník, skladatel, účinkující a zpěvák Jaromír Hnilička se mimo své tvůrčí práci na poli umění věnuje také dlouholeté práci hudebního pedagoga brněnské konzervatoře, respektive učitele frýdlantské i svitavské Letní jazzové dílny; organizování hudebního života, vedení pěveckého sdružení a mimo to je i vynálezcem hnilofonu, nového hudebního nástroje, který představil v roce 1971. Jaromír Hnilička dlouhá desetiletí obohacuje jak hudební svět, tak jako patriot propaguje, přesněji řečeno representuje jihomoravskou metropoli, což z něj na počátku 3. tisíciletí učinilo jedinečnou osobnost dějin města Brna i hudebního či jazzového světa, jejíž věhlas a uznání jsou vpravdě mezinárodní. Na prahu blížícího se Hniličkova významného životního jubilea nezbývá nic jiného než přát, aby mu síla, nápady, chuť, energie a elán vydržely ještě po mnohá další dlouhá léta. Jaromír Hnilička zanechal svou uměleckou stopu také na filmovém plátně či v televizních archivech. Jedním z prvních filmů, k nimiž Hnilička složil hudbu je drama A. Maltze Putování Simona Mac Keevera režírované A. Moskalykem a kromě tohoto snímku se postaral i muziku ke komedii A. Hajdy Josefina natočené podle Vančurovy předlohy. S filmovými tvůrci Hnilička nepracuje jenom jako skladatel, ale také jako herec či zpěvák, čehož obou profesním dokladem je Pinkavova komedie Neobyčejná třída; popř. také jako účinkující v rozličných hudebně – zábavných či jen hudebních pořadech, ke kterým řadíme třeba Jiráskovo úsměvné pátrání dvou jazzových detektivů po stopách legendárního kapelníka G. Broma a jeho orchestru nazvané U sta Bromů nebo dokumentární esej Hudební ghetto Brno stejného režiséra, popř. i populární Manéž Bolka Polívky. Televizního zpracování R. Chudobou se kupříkladu dočkala i Hniličkova věhlasná Jazzová mše, v níž se divákům představil i autor sám. Jaromíra Hniličku měli možnost diváci spatřit s jeho vzpomínkami také v jednom z dílů kladně přijímaného dokumentárního seriálu několika režisérů Příběhy slavných nebo v dokumentárním cyklu Portréty s podtitulem: Jaromír Hnilička, jazzový trumpetista a skladatel; který o něm, jeho životě i práci realizoval R. Tesáček. Prozatím naposledy dostal Hnilička příležitost mluvit, hrát i zpívat před kamerou v jednom z dílů televizního cyklu Vzkaz, v části, kterou s ním a o něm režíroval P. Jurda. Na možnost složit hudbu pro velké hrané celovečerní plátno Hnilička stále ještě čeká a tak lze jen doufat, že si na něj a jeho kompoziční talent s inklinací k jazzu vzpomene včas ten správný tvůrce. Jaromír Hnilička vystudoval na bratislavské konzervatoři hru na trubku a své hudební vzdělání si dále rozšířil o studium jazzové harmonie. Již při studiích si mladého nadějného Hniličky, co už měl první zkušenosti s hraním v různých studentských kapelách i ve Slovenské filharmonii, všiml G. Brom a nabídl mu spolupráci s jeho Orchestrem, která vlastně trvá dodnes a on se tak stal regulérním nejdéle sloužícím členem tohoto legendárního hudebního tělesa. Během onoho více než půlstoletí se z Hniličky stala nepřehlédnutelná opora inkriminovaného souboru, na jejichž bedrech leží nejenom samotná hra na trubku, ale také skladatelská práce. Hnilička komponuje a aranžuje vše od populárních písniček, přes hardbopové a cooljazzové drobnosti; pro příležitostné bombo, velkokapelový swing, jazzrock, freejazz až k hudbě třetího proudu a v hudebním světě se pohybuje i v dalších tvůrčích oblastech. Jako zpěvák se Hnilička posluchačům představuje jak s tradičními jazzovými hity, tak se skladbami domácích autorů, což dokládá hit A. Švehly Má dívka ráda zpívá nebo Jednoduchá píseň, kterou i sám složil a nahrál s již zmíněným Orchestrem Gustava Broma. S Bromem je spojen i největší šlágr, který vzniknul ve Hniličkově skladatelské tvůrčí dílně a tím je dodnes oblíbená oslavná píseň jako pocta astronautovi nazvaná Dobrý den, majore Gagarine vzniknuvší během pár hodin jako díkůvzdání letu prvního člověka do vesmíru. V případě další skladatelské, ale již vážnější tvorby J. Hniličky vystupuje zcela jistě do popředí Egyptská suita napsaná spolu s L. Hulanem, jíž na sebe v pouhých pětadvaceti letech výrazně upozornil nebo Jazzová mše, patrně jeho nejznámější skladba zkomponovaná navíc již koncem 6o. let minulého století. Propojením komorního duchovního sboru, mluvených pasáží z Bible a swingového orchestru s ponecháním charakterističnosti všech zúčastněných složek se Jazzová mše stala světovým počinem na českém hudebním poli i bezesporu naprosto ojedinělým počinem mazajícím rozdíly mezi hudebními styly s věkovými generacemi. Hnilička po celý svůj profesní život dokazuje své kompoziční kvality a mimo uznávaný opus Missa Jazz je jako autor podepsán i pod díly: Kyrie Eleison, Příležitostné blues, Severská sonáta nebo Suita pro trubku, jež všechny patří v současnosti do zlaté pokladnice české jazzové hudby. V osobnosti Jaromíra Hniličky se nezdolný talent spojuje s citem pro významnou inovaci klasického jazzu a ruku v ruce s jeho neutuchající aktivitou se vše promítlo do jím iniciované celé řady nových muzikantských uskupení, v nichž spolupracuje s mladými nadějnými hudebníky. S R. Pokorným a J. Kalaszem spolupracoval Hnilička ve Triu komorního jazzu; s K. Velebným připravil dodnes ceněnou a vzpomínanou nahrávku úprav lidových písní s názvem Týnom tánom a coby nástrojový experimentátor se stal podněcovatelem díla P. Blatného, který přímo pro něj složil Studii pro čtvrttónovou trubku. Hnilička tuto skladbu interpretoval tak úspěšně, že pro čtvrttónovou hudbu nadchl i amerického trumpetistu D. Elvise, načež se i toto dílo se stalo nadnárodním počinem. Neméně známé jsou i další hudební formace, s nimiž Hnilička veřejně vystupuje jako je All Stars Band, Brněnští fanfáristé, Hniličkovo dixilendoví sirotci, Studio Radio Brno nebo Vokální skupina nesoucí jeho jméno JH Vox. Dnes a denně Hnilička stále dokazuje široké obci posluchačů stejně jako odborným kritikům či svým kolegům z branže, že patří mezi prvotřídní trumpetisty, mezi sólisty, kteří vyjma trumpety ovládají i hru na klavír, hornu či harfu a že je světovým skladatelem specializujícím se na jazzový styl. Jaromír Hnilička se za svou uměleckou dlouholetou tvorbu dočkal mnoha rozličných titulů i ocenění, z nichž k těm nejprestižnějším jistě patří také Cena českých skladatelů a koncertních umělců, Cena města Brna, Cena Gustava Broma, Cena Josefa Blahy, Cena Luďka Hulana nebo Cena města Kroměříže pro osobnost roku 2o1o. Audiografie (skladatelská – výběr): 1966 – Československý jazz; 1969 – Jazzová mše; 197o – Týnom, tánom; … Filmografie (herecko pěvecká – výběr): 1964 – Neobyčejná třída; … Filmografie (skladatelská – výběr): 1963 – Putování Simona Mac Keevera; 1968 – Josefina; 199o – Jazzová mše; … Filmografie (účinkující – výběr): 199o – Jazzová mše; 2oo1 – Na Kloboučku; 2oo2 – Příběhy slavných; 2oo5 – Portréty; 2oo7 – Manéž Bolka Polívky; Notes; 2oo8 – U sta Bromů; 2o11 – Před půlnocí; Vzkaz; … Songgrafie (pěvecká – výběr): 1961 – Má dívka ráda zpívá (Antonín Švehla – Vladislav Dohnal; hr.: Orch. G. Broma); 1962 – Jednoduchá píseň (Jaromír Hnilička – Arne Vanderka, hr.: Orch. G. Broma); … Songgrafie (skladatelská – orchestrální – výběr): 1957 – Egyptská suita; 1962 – Kyrie eleison; Suita pro trubku; 1964 – Studie pro čtvrttónovou trubku; 1968 – Jazzová mše; 1971 – Noli tangere circulos meos pro jazzový big band a sbor; 1972 – Concertino pro klavír a jazzový orchestr; 1975 – Severská sonáta; 1976 – Acheron; Festival; 1977 – Styx; 199o – Hymnus straecorum moraviensis; … Songgrafie (skladatelská – tanečně populární – výběr): ? – Bažina (zp.: Helena Blehárová; hr.: Orch. G. Broma); Divoženka (zp.: Helena Blehárová; hr.: Orch. G. Broma); 1961 – Dobrý den, majore Gagarine (t.: Pavel Pácl; zp.:Gustav Brom; hr.: Orch. G. Broma); 1962 – Jednoduchá píseň (t.: Arne Vanderka, zp.: Hnilička Jaromír; hr.: Orch. G. Broma); … zdroj: Daniel Rubeš - Lexikon osobností české a slovenské republiky