Josif Chejfic

Minský rodák Josif Chejfic se narodil v roce 1905. Po absolvování základní a střední školy zahájil studium na leningradské škole filmového umění a navázal současně spolupráci se souborem leningradského Divadla dělnické mládeže TRAM a Proletkultu. V souladu s vývojem sovětského Ruska v té době nebyl ani Chejfic žádnou vyjímkou. Začal od základu. Nejprve byl střihačem, později asistentem režie a scénáristou. Seznámil se za doby studia s Alexandrem Zarchim a vytvořili na počátku jejich umělecké dráhy řadu společných filmů - Pieseň o metale /1928, Píseň o kovu/, byl experimentální film na motivy básníka Alexandra Žarova a byl též prvním filmem dvojice Chejfic - Zarchim. Společně psali také scénáře pro režiséra Alexandra Ivanova - Luna sleva /Měsíc zleva/, Bagaž ogňa /Transport ohně/. V roce 1930 Chefic založil první komsomolský filmový štáb a se Zarchim natočili adaptaci divadelní hry Nikiolaje Lvova - Veter v lico /1930,Vítr do tváře/. Film Poldeň /1931, Poledne/ se zabýval panujícími rozpory na vesnicích. První zvukový film Moje rodina /1933, Má vlast/ se věnoval životu čínského proletáře, který sloužil v Rudé armádě. Všechny tyto filmy vždy obsahovaly na svou dobu neobvyklé pojetí jak scénáře, tak práce s filmovým obrazem. Trpí jistým schematismem, ale s přihlédnutím k možnosti Chejfice a Zarchiho, to není tak významný fenomén, aby přebil originalitu jejich filmového vidění světa. První komedii, která se sice dotýkala vážných témat - Gorjačije děnječki /1935, Láska a manévry/ z vojenského prostředí, předcházel významnému filmovému dílu Děputat Baltiki /1936, Profesor Poležajev/. Film zachycoval revoluční dny a způsob, jak se k revoluci postavil profesor Timirjazov. V titulní roli se představil významný ruský herec Nikolaj Čerkasov. Další filmy lze rovněž zařadit spíše mezi ty vážnější a zabývající se hledáním místa jedince v revoluci a v porevoluční době - Člen pravitělstva /1939, Členka vlády/, Jego zovut Suche - Bator /1941, Říkají mu Suche - Bator/ o revoluci mongolského lidu. Po napadaní Sovětského svazu hitlerovskými vojsky v roce 1941, také Chejfic s Alexandrem Zarchim natočili významný válečný film Malachov kurgan /1944, Malachovská mohyla/. V roce 1945 Chejfic se Zacharim třídili, střihali a shromažďovali filmové snímky válečných kameramanů do výsledného celovečerního střihového dokumentu - Razgrom Japonii /1945, Rozdrcení Japonska/. Střídavě se zabývali lékařským a kolchozním prostředím - Vo imja žizni /1947, Ve jménu života/, Dragocennyje zjorna /1948, Černé na bílém/. Poslední společný film se v dramatickém příběhu zabýval hrdinstvím bakuských naftařů - Ogni Baku /1950, Ohně Baku/. Po rozchodu, kterým se uzavřela tvůrčí spolupráce mezi Chejficem a Zacharim, Chejfic natočil jevištní inscenaci veselohry Viktora Gusjeva Vesna v Moskvě /1953, Jaro v Moskvě/. Další filmová adaptace, tentokrát Kočetova románu Žurbinové, pod názvem- Bolšaja semja /1954, Velká rodina/, předcházela filmu se současnou tématikou - Dělo Rumjanceva /1955, Rumjancevův případ/. Oba tyto filmy jsou dokladem Chejficových samostatných tvůrčích schopnosti. S obdobnou tématikou natočil další film Dělo, katoromu ty služiš /1958, Můj nejdražší/, známým také pod druhým používaným titulem pro tento film Dorogoj moj čelovek. Mistrný filmový přepis Čechovovy novely - Dama s sobačkoj /1960, Dáma s psíčkem/, byl oceněn na filmovém festivalu v Cannes. V lékařském prostředí se odvíjel dramatický filmový příběh dalšího Chejficova filmu - Den ščastja /1963, Den štěstí/. Po delší odmlce natočil Chejfic další významné dílo – V gorodě S. /1966, V městečku S./, podle tří autobiografických novel A. P. Čechova. Podle námětu a scénáře Grigorije Baklanova natáčel příběh ruské ženy, která se v revolučním roce 1905 provdala za Španěla - Salut, Maria /1969, Pablo a Maria/. Dalším z návratu k literárním předlohám A. P. Čechova bylo filmové zpracování povídky Souboj - Plochoj chorošij čelověk /1973, Špatný dobrý člověk/. S Jelenou Proklevovou natočil drama manželské krize -Jedinstvennaja /1976, Jediná/. Další Chejficovy filmy se stále dotýkají především soudobých dramat, ale vrací se i do minulosti - Asyja /1977, Asija/, V pervyje za mužem /1979, Poprvé vdaná/, Šuročka /1982, Šuročka/, Podsudimyj /1986, Obviněný/, Vspomiň , tavarišč /1986, Pamatuj, soudruhu/, Vy čje stariče? /1988, Kdo jste, starče?/. Posledním filmem dlouhé kariéry filmového tvůrce byl film - Brodyačij avtobus /1990, Porouchaný autobus/, symbolické vyprávění o starých umělcích cestujících na svém turné ve starém, vysloužilém a poruchovém autobuse. Josif Chejfic zemřel v Petrohradě v roce 1995 ve věku 89 let. Erkul