Jaroslav Moučka

Jaroslav Moučka se narodil 9.11.1923 ve Studené u Telče. Pocházel z prostých poměrů z Vysočiny. Vyučil se zámečníkem, za války zároveň začal hrát ochotnické divadlo v Jihlavě. Po druhé světové válce působil v jihlavském Horáckém divadle jako inspicient, ve stejné funkci pak strávil rok na Kladně, následně hrál v Olomouci, do sezóny 1949-1950 spadá jeho neúspěšný pokus prosadit se v Národním divadle. V letech 1953-1994 byl členem souboru Divadla na Vinohradech, kde za čtyřicet sezón sehrál témět stopadesát rolí. Nikdy nebyl předurčen k rolím milovníka, od mládí hrál spíše venkovské chasníky s bodrým naturelem a sklonem ke komediálnímu pojetí; takové figurky ztvárňoval také na filmovém plátně a před televizní kamerou. Typové zařazení mezi představitele obyčejných lidových charakterů jej předurčilo k uplatnění především v české divadelní klasice (Paličova dcera, Babička, Jan Hus, Dalskabáty hříšná ves). Ve filmu a televizi sehrál Moučka od 50. do 90. letech desítky menších rolí; poprvé se objevil v roce 1950 v dnes již zapomenutém dramatu Případ dr. Kováře. Více začal hrát v 60. letech, kdy točil několik filmů ročně, dostával menší role v různorodých žánrech, připomenout si jej můžeme například v kriminálkách Vrah skrývá tvář (1966) nebo Na kolejích čeká vrah (1970); filmů podobného ražení bylo více a Moučka v nich představoval postavy na obou stranách zákona. Z komediálních rolí je dodnes známý jako zednický mistr Hovorka v legendárních Světácích (1969) nebo šéf gangsterů v parodii Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970). Stejně jako u řady jiných umělců měl na Moučkovou kariéru vliv jeho politický postoj. Jeho původ a válka jej v roce 1945 přivedly do Komunistické strany, v 60. letech přijal reformní politiku, ale zklamán vývojem po sovětské okupaci ze strany vystoupil. Navíc se objevil v trezorovém filmu Ucho (1970) a především zahrál hlavní roli politického vězně v televizním dramatu Dlouhé dopoledne (1969), který komunistická moc nemohla přijmout, což vedlo k omezení jeho činnosti v 70. letech. Nicméně na rozdíl od jiných postižených kolegů se mohl nadále objevovat v televizi, zřídka i ve filmu. Filmových rolí bylo pomálu, ale poměrně hojná byla Moučkova účast v televizních seriálech – Taková normální rodinka (1971), F. L. Věk (1971), Byli jednou dva písaři (1972), Nejmladší z rodu Hamrů (1975) nebo Chalupáři (1975). V době vzniku Charty 77 pak Moučka pod příslibem větších příležitostí znovu přijal členství v Komunistické straně, načež následovalo udělení titulu zasloužilý umělec (1978). Souběžně s tím začaly přicházet role funkcionářů odpovídající Moučkovu novému postavení. Takto se objevil v seriálech Nemocnice na kraji města (1977) nebo Plechová kavalerie (1979). V roce 1981 se Moučka propracoval ke své životní roli, diskutabilní postavě Josefa Pláteníka v propagandistickém seriálu Okres na severu. Moučka se s rolí zcela sžil, na vysílání seriálu pak navazovaly besedy po celé republice. Vnímání seriálu bylo již ve své době vesměs negativní a dodnes je mezi diváky silně zakořeněno spojení Moučka – Okres na severu, které bohužel pohřbilo všechna jeho filmová vystoupení z předešlých let. Herec za seriál obdržel také státní vyznamenání – stal se laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. Jaroslav Moučka pak do konce 80. let hrál v dalších filmech a seriálech (Dynastie Nováků, 1982; My všichni školou povinní, 1984; Rozpaky kuchaře Svatopluka, 1984). Překvapivé pak je, jak se dokázal prosadit i po pádu komunistického režimu v roce 1989. V menších rolích se objevil například ve filmech Svatba upírů (1993) nebo Z pekla štěstí (1999), nikoli malou úlohu dědečka dostal v seriálu Život na zámku (1995). Koncem 90. let se kvůli vážnému onemocnění stáhnul do soukromí v Kardašově Řečici, později se přestěhoval zpět do Prahy. Po dlouhé nemoci zemřel Jaroslav Moučka 26. prosince 2009 ve věku 86 let.