Fjodor Šaljapin

Proslulý operní pěvec Fjodor Ivanovič Šaljapin se narodil 13. února 1873 v malé vesničce nedaleko Kazaně. O něco později se jeho rodiče, Ivan Jakovlevič a Jevdokija Michajlovna, se svými třemi dětmi přestěhovali do Rybářské ulice v Kazani, kde za velice nuzných podmínek živořili v jedné maličké místnosti. Malý Fjodor se sice v dětství jen málokdy najedl dosyta a musel odmalička snášet hodně ústrků a bídy, ale jeho výrazné hudební nadání jej předurčilo k lepšímu osudu. Jako chlapec zpíval v kostelním sboru, přičemž ale musel už od svých deseti let tvrdě pracovat. Podle otcova přání se postupně učil několika řemeslům (švec, truhlář, knihař), ale nic z toho nedokončil. Raději pomáhal rybářům v kazaňském přístavišti vykládat lodě - hlavně proto, že si přitom mohl z plna hrdla zpívat. 29.března 1890 zpíval své první sólové vystoupení v opeře "Evžen Oněgin", kterou v Kazani předváděli místní ochotníci. Později přešel do Ufy, kde se stal členem tamního operetního souboru Semjonova-Samarského, ale ani to mu příliš nevyhovovalo. S kočovnou divadelní společností se proto vydal napříč Ruskem. Dostal se tak až do gruzínského Tiflisu (dnešní Tbilisi), kde si jeho zvučného basu povšiml místní sbormistr D.A. Usatov. Ten prorokoval mladému Šaljapinovi skvělou budoucnost, zdarma jej učil technice zpěvu a zařídil mu místo prvního basisty v místní opeře. Za jediný rok, co Šaljapin prožil v Tiflisu, se z něho stal umělec, jemuž nebylo rovno v celém okolí. Celkem zde odzpíval přes 70 sólových partů, ale 4. února 1894 se velkolepou beneficí s Kavkazem rozloučil a vydal se dál - do Moskvy a Petrohradu. Tady zpíval první party na předních scénách Velkého divadla a Carské Mariinské opery a roku 1901 sklidil ohromný úspěch při svém prvním zahraničním vystoupení v milánské La Scale, kde tančil a zpíval Mefistotela. Jeho nejslavnějšími rolemi byly historické postavy ruských bohatýrů - Borise Godunova (z opery Modest Petrovič Musorgskij) a cara Ivana Hrozného (od Nikolaj Rimskij-Korsakov), rád a dobře však zpíval i ruské lidové melodie. Nuzné dětství bylo pryč, z F. Šaljapina se stala hvězda první velikosti, čemuž odpovídaly i jeho příjmy. Vysoký, pohledný muž, s výraznými rysy a pronikavýma očima se obklopoval přepychem, sbíral mnohá ruská i zahraniční umělecká ocenění, věnoval se nákupům cenných uměleckých děl (sám byl také zručným sochařem a malířem) a přátelil se s význačnými osobnostmi (např. s Maxim Gorkij). Roku 1915 debutoval i jako filmový herec, když na stříbrné plátno převedl svou roli cara Ivana Hrozného. Film byl sice ještě němý, takže z jeho mohutného basu diváci nic neslyšeli, ale přesto zaznamenal obrovský ohlas. Poměrně pikantní byl i Šaljapinův osobní život - roku 1896 se oženil i italskou primabalerínou Iolou Tornagi. Usadili se v Moskvě a měli spolu šest dětí - Igora (zemřel jako čtyřletý), Borise, Lydii, Irinu a dvojčata Taťjánu s Fjodorem. Z nich byl otec později nejpyšnější na syny Borise (uznávaný malíř - portrétista) a Feodor Chaliapin (filmový herec). Roku 1906 se však Šaljapin v Petrohradě sblížil s další ženou - Marií Valentinovnu Petzold. Přestože své dosavadní manželství nijak neukončil, dal se s ní tajně (byť neplatně) oddat a z tohoto svazku ke dvěma Mariiným dětem přibyly i daší tři umělcovy dcery (Marfa, Marina a Dasja). Souběžně tak vydržoval dvě rodiny, jednu v Moskvě a druhou v Petrohradě. Zlom v jeho životě však přišel s VŘSR, po níž byla většina jeho majetku zabavena. Roku 1922 se proto rozhodl pro odchod z vlasti a s Marií a jejími dětmi se usadil ve Francii, kde se r. 1927 také oficiálně vzali. Jeho umělecké renomé bylo značné, takže o budoucnost obavy mít nemuseli. Šlaljapin vystupoval v Pařížské opeře, 8 sezón hostoval v Metropolitní opeře v New Yorku, koncertoval v zahraničí a nahrával spousty gramodesek. Další mezník v jeho životě ale znamenal proslulý krach na newyorské burze, při kterém znovu přišel o většinu majetku. Na rodinu dolehla finanční krize, takže pěvec musel přepínat své síly, podepisovat i méně výhodné smlouvy a hledat další možnosti výdělku. Znovu to zkoušel jako herec, výsledkem čehož jsou dva (teď už zvukové filmy): Don Quixote, kde Šaljapin ztvárnil titulní roli a také česko-německý snímek Hříšná krev, kde ovšem vystupoval pod jedním ze svých uměleckých pseudonymů: Fedor Salin. Po roce 1935 musel svou činnost značně omezit, protože jej začaly pronásledovat zdravotní problémy. Po vleklých ledvinových potížích mu byla diagnostikována leukémie, na kterou také 12. dubna 1938 skonal. Až do roku 1984 byla místem jeho posledního odpočinku Paříž, později se ale jeho syn Feodor Chaliapin zasadil o přenesení otcových ostatků do Moskvy, kde jsou nyní pietně uloženy na prestižním Novoděvičim hřbitově. Fjodor Ivanovič Šaljapin je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců své doby, což kromě mnoha jiných poct připomíná i jeho hvězda na hollywoodském chodníku slávy.