Viktor Dyk

Viktora Dyka řadí literární dějiny do tzv. generace buřičů, tedy autorů, kteří na konci 19. století vydávají svá první díla, bouří se proti tradiční formě básnictví, přicházejí s novým pojetím poezie, jíž reagují na společenské dění. Mnozí z nich prošli anarchistickým hnutím a dekadencí. Viktor Dyk se narodil roku 1877 v rodině hospodářského úředníka v Pšovce u Mělníka. Vystudoval práva, ale praxi nikdy nevykonával. Už během studií byl činný jako novinář a spisovatel, později i jako politik. Před první světovou válkou působil ve státoprávně pokrokové straně, za což byl během války i vězněn. Po válce, kdy vznikla Československá republika, se stal poslancem a také senátorem národně demokratické strany. 1) POEZIE A PORTA INFERI (Od bran pekelných – 1897), SÍLA ŽIVOTA (1898), MARNOSTI (1900) – to jsou názvy prvních Dykových básnických sbírek, které vznikaly pod vlivem symbolismu a dekadence. Vyjadřují únavu a zklamání z toho, že básníkovi není umožněno realizovat jeho romantické představy a sny. Objevují se zde motivy rytířského středověku, krajiny a v náznacích též anarchismus. Během těchto tří sbírek autorovo myšlení však dozrává a v závěru třetí knihy se už objevuje myšlenka národní cti. BUŘIČI (1903) – kniha s výstižným názvem, v níž vrcholí autorův odbojný postoj. V epické skladbě s názvem GIUSEPPE MORO (1911) je již patrné jakési autorovo životní smíření. Píše také satiru a politickou lyriku – např. SATIRY A SARKASMY (1905), POHÁDKY Z NAŠÍ VESNICE (1910) ČI PROHANÉ KAMPANĚ (1914). Odraz první světové války a hlavně autorův vlastenecký postoj se objevuje ve sbírkách se souhrnným názvem VÁLEČNÁ TETRALOGIE (LEHKÉ A TĚŽKÉ KROKY – 1915, ANEBO – 1918, OKNO – 1921, POSLEDNÍ ROK – 1922). DEVÁTÁ VLNA (1930) – jedná se o poslední básnickou sbírku Viktora Dyka, která obsahuje spíše intimní poezii, objevují se v ní motivy vzpomínek, loučení a smrti. 2) PRÓZA Prozaické dílo Viktora Dyka je rozsáhlé a úzce souvisí s jeho tvorbou básnickou. Psal povídky s psychologickými náměty a vydává také románové kroniky, které zachycují politický vývoj na sklonku devadesátých let – KONEC HACKENSCHMIDŮV (1904), PROSINEC (1906). KRYSAŘ (1915) – jedná se asi o nejslavnější prozaické dílo Dykovo, v němž vychází ze staroněmecké pověsti o krysaři z Hammeln, Dyk zde dodává romantický prvek milostné deziluze a původní příběh o muži, jenž dokázal zvukem své píšťaly vyvést krysy z města, přenáší do velmi poutavého prozaického čtení, které se stalo mj. i námětem stejnojmenného muzikálu Daniela Landy. 3) DRAMA POSEL (1907) – jde o jedno z prvních Dykových dramat, které se odehrává v pobělohorské době a je postaveno na protikladu mravních postojů ve společnosti. REVOLUČNÍ TRILOGIE (RANNÍ ROPUCHA, FIGARO, PORAŽENÍ) – v tomto dramatu z doby před 1. světovou válkou zobrazuje Viktor Dyk události Velké francouzské revoluce. ZMOUDŘENÍ DONA QUIJOTA (1913) – jedná se o jedno z nejvýznamnějších děl českého divadelního symbolismu, v níž je původní tragikomická postava Quijota ukázána jako bytost tragická, Dyk opouští původní romantizující prvky Cervantesovy a naopak do hry vnáší vážnost a procitnutí nad ztrátou základního smyslu života. Hrdina umírá, protože bez své původní rytířské iluze neumí dál žít. Viktor Dyk, básník, prozaik a dramatik, zemřel v téměř v duchu některých svých tragických děl. Utopil se na Jadranu v roce 1931. Zpracováno s využitím těchto literárních zdrojů: Kolektiv autorů: PANORAMA ČESKÉ LITERATURY, vydalo naklad. Rubico, Olomouc, 1994, 1. vydání, ISBN: 80-85839-04-0 Kolektiv autorů: 234 ČESKÝCH OSOBNOSTÍ, vydal Fragment, r. 1994, 2. vyd. ISBN: 80-253-0024-2