Josef Váchal

Český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a v neposlední řadě také spisovatel a básník Josef Váchal, který dodnes zůstává pro řadu svých obdivovatelů opravdovým fenoménem, přišel na svět 23. září 1884 v západočeské vesničce Milavče u Domažlic. Narodil se jako nemanželský a celý život proto nosil dívčí příjmení své matky, Anny Váchalové, s níž ale nikdy nenavázal hlubší vztah. Jako maličkého jej vychovávala babička z matčiny strany a později, když se matka provdala za muže, který malého Josífka neměl rád, si jej k sobě pro změnu vzali rodiče jeho otce, kterým byl Josef Šimon Aleš, bratranec známého malíře Mikoláš Aleš. S těmi vyrůstal v jihočeském Písku, ovšem příliš radosti jim nedělal - ačkoliv zpočátku se učil docela dobře, gymnázium nakonec nedodělal a roku 1898 nastoupil v Praze do učení na knihvazače. Vyučil se r. 1902 a protože prokazoval výrazné umělecké sklony, byl strýcem Mikolášem doporučen do soukromé malířské a grafické školy Aloise Kalvody. Ani Váchalův soukromý život není nijak veselý, často zažívá noční úzkostné stavy, plné hrůzných vidin, které se promítají i do jeho tvorby. Živí se kresbou pohlednic a příležitostně váže knihy. Roku 1910 se Váchal stává spoluzakladatelem umělecké skupiny Sursum, v níž se mimo jiné schází např. s Jan Zrzavý. Kromě výtvarné činnosti se její členové věnují také spiritismu, mystice magii a okultismu, což jsou věci, které mladého Váchala přímo bytostně přitahují. Někdy v té době proniká díky přátelství s několika mediky i na pitevnu pražského Patologického ústavu. Inspiraci, kterou tu nachází navíc neváhá podpořit experimenty s drogami, takže jeho tvorba z té doby vyznívá opravdu děsivě. Později se ve svých dílech obrací hlavně k milované šumavské přírodě a zvířatům, další políček mu však uštědří 1. světová válka, kterou prožívá v pekle jejích zákopů. Jen se štěstím přitom nepřijde o nohu, zasaženou po těžkém zranění snětí a navíc se ještě prohloubí i jeho duševní trauma. Své válečné zážitky později popíše v knize Malíř na frontě. Současně s psaním se během 20. - 30. let hodně věnuje i své výtvarné činnosti, hlavně pak unikátní technice barevných dřevorytů. Svépomocí jimi ilustruje své knihy, které si sám v malých nákladech také váže a vydává. Tak vzniká i jeho stěžejní dílo - Krvavý román (1924), líčící boj jezuitů a svobodných zednářů. Také jeho další knihy: Šumava umírající a romantická a Receptář barevného dřevotisku se zařadily mezi nejvýznamnější díla české grafiky 20. století. Váchalův umělecký rozmach je ale přerušen další válkou a po ní nástupem komunismu, se kterým si ani trochu "nekápl do noty". Po skonu své ženy Marie se Josef Váchal seznámil se svou další životní družkou, Annou Mackovou ze Studeňan u Jičína, kam se také roku 1940 oba přestěhovali. Během celého dalšího pobytu se pak museli potýkat s kritickým nedostatkem financí, neboť Váchal se po roce 1948 takřka úplně stáhl z veřejného života a věnoval se výhradně své práci, za kterou však nenacházel patřičné ocenění. Jistého uznání se mu dostalo až titulem "Zasloužilý umělec" z roku 1969, to však už byl prakticky na samém konci své životní cesty - zemřel totiž pouhých pět dní po jeho udělení: 10. května 1969. Nedočkal se tak ani knižního vydání svého Krvavého románu (1970), tím méně pak jeho filmové podoby (1993 - režie J. Brabec). Osobnost tohoto pozoruhodného, veřejnosti dříve prakticky neznámého a tím pádem nedoceněného umělce si v současnosti lze připomenout např. návštěvou jeho muzea, tzv. "Portmonea". To se od r. 1993 nachází v Litomyšli, kde je umístněno ve Váchalem kdysi vlastnoručně vyzdobeném domku Váchalova přítele Josef Portman.