Josef Kainar

Básník, textař, autor a textař Josef Kainar se narodil v Přerově 29.6.1917, jako Josef František Kainar. Od dětství jej obklopovaly zvuky z nádraží v jehož blízkosti žil a v této souvislosti vstřebával i náročnou práci svého otce. Měl starší sestru Irenu, které byla o devět let starší. Rodiče Josefa Kainara se rozvedli 30.6.1927, tedy přesně 10 let a jeden den ode dne, kdy se narodil budoucí literát. Josef zůstal s otcem, který se již 13.8.1927 znovu v Olomouci oženil. Do obecné školy začal Josef Kainar chodit 1.9.1923 v Palackého ulici v Přerově a od počátku patřil k premiantům. Na přerovském gymnáziu, na kterém Josef Kainar pokračoval ve svém vzdělávání v letech 1934 a 1935, dopadaly některé rodinné kolize a nezdary. V této době již publikoval své literární pokusy a zažíval i své první publikační úspěchy. Ve školním roce 1932/33 mu v celostátním studentském časopisu byla otištěna karikaturu Ovidia jako výpravčího. Z nešťastné lásky se 5. května 1934 mladý Kainar pokusil o sebevraždu, při kterém se vážně postřelil revolverem svého spolužáka.Pro mladého básníka byl Přerov nejen místem jeho dětství, ale i místem, které mělo na jeho básnickou tvorbu zásadní vliv. Působily na něj výrazně i politické události, které se odehrávaly v celé tehdejším Československu. Na Gymnáziu Jakuba Škody v Přerově studoval v letech 1928 až 1934. V roce 1934 se s rodinou odstěhoval do Olomouce, kde bez přerušení pokračoval v gymnaziálních studiích na Státním československém gymnáziu. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Ostravy a Kainar dokončil gymnázium v Hlučíně. Maturoval až v roce 1938, když kvintu a sextu opakoval. Učitelé na něj v té době pohlíželi jako na průměrného žáka s nadprůměrným přehledem v literatuře a výtvarném umění a všestranně umělecky nadaného mladého muže. Viděli v něm dobrého společníka i muzikanta. Po maturitě zahájil studium češtiny a francouzštiny na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, které byl v roce 1939 nucen ukončit v souvislosti s uzavřením všech vysokých škol v Německem okupovaném zbytku Československa. Jen velkou náhodou unikl hromadnému zatýkání studentů po 17.11.1939, a také uvěznění a odsunu do koncentračního tábora. Již od roku 1936 pravidelně přispíval do Studentského časopisu. Velmi dobře se znal s jeho redaktorem Hanušem Bonnem, který je postupně seznámil s mnoha již známými literáty, ale i s řadou začínajících básníků své generace, především s již uznávaným básníkem Františkem Halasem, který řídil edici První knížky, ve které Kainar později knižně debutoval. Po listopadu roku 1939 se přestěhoval k otci do obce Řepiště, nedaleko Ostravy, dnes tvořící součást města Vratimova a pracoval s výjimkou roku 1941, kdy byl zaměstnán na pile v Ostravici, na nádraží Ostrava-Přívoz do roku 1945. V období 1940 až 1941 v Ostravě 1942 až 1943 pak ve Zlíně byl členem Doležalova tanečního orchestru. Pamětníky byl označován za dobrého kytaristu a houslistu. V této době navázal úzké vztahy se Skupinou 42. V této souvislosti dojížděl do Prahy za malíři Františkem Hudečkem, Františkem Janouškem a teoretikem umění Jindřichem Chaloupeckým. V Brně měl úzké kontakty s básníky Ivanem Blatným a Oldřichem Mikuláškem. Zabýval se sice myšlenkou, že by pokračoval v započatých univerzitních studiích, ale po skončení války už ve studiích nepokračoval. Usadil se v Brně zpočátku u Ivana Blatného, kde v letech 1945 až 1947 pracoval v redakci komunistického deníku Rovnost. V Brně se také v roce 1947 oženil. Ve stejné době se stal kmenovým autorem pražského Divadla satiry po celou dobu jeho trvání /1945-1949/. Od 1947 se stal spisovatelem z povolání. V roce 1954 se léčil v sanatoriu pro poruchu látkové výměny. Jeho zdravotní stav trvalým přepínáním organismu nebyl už v té době nejlepší. V roce 1956 se přesunul do Prahy, kde se podruhé oženil. Většinou se zdržoval v Domovech spisovatelů v Dobříši a na Ždáni na Slapském jezeře. V 60. letech spolupracoval s filmem, rozhlasem, televizí a mnoha časopisy. Je autorem písní, komentářů, dialogů, povídek. Byl také pomocným režisérem a jako zkušený autor se zajímal o tvorbu zejména mladých začínajících básníků . V padesáti byl jmenován zasloužilým umělcem. Ještě koncem šedesátých let se chtěl vrátit k spolupráci s divadly. Na počátku roku 1970 přijal funkci předsedy přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů. Publikoval v mnoha denících, zejména v periodikách: Studentský časopis, Moravskoslezský deník /Ostrava/, Kritický měsíčník, Lidové noviny, Rovnost, Literární noviny, Host do domu, Kultura, Mateřídouška, Plamen aj. Posmrtně byla v Divadelní revui zveřejněna v roce 1989 hra Ubu se vrací s tit. Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou/. Československý rozhlas vysílal inscenaci nedokončené hry Širín připravenou Miroslav Plešákem. Kainar se uplatnil vzhledem k svému nadání jak v hudební tvorbě, včetně skladatelské i reprodukční činnosti, tak i tvorbě výtvarné, představované kresbami a fotografiemi. V rozsahu jeho zájmu byly o nečekané tvůrčí oblasti- kreslená anekdota, texty k taneční hudbě aj. Nejvýznamněji se jako autor v plné intenzitě věnoval literatuře: divadelní hry, publicistika a zejména poezie. Zde Kainar obdivuhodně a ojedinělým způsobem vstřebal ve svých básnických začátcích vlivy z díla R.M. Rilkeho, Vladimíra Holana a také Langstona Hughese, Edgara Lee Masterse a Thomase Stearnse Eliota. V období 50. let jej uchvátily verše Vladimira Majakovského a české lidové písně. Zásadním způsobem jej zasáhla poetika Františka Halase, civilizační mytologie Skupiny 42 a povaha černošského blues. V jeho poetické tvorbě se objevují nečekané výrazové schopnosti -grotesknost vidění, sarkastické deklasování vznešeného a metafyzického, skeptická filozofie lásky a zejména černý humor. Význačně se Kainar uplatnil jako autor v poválečné satirické dramatice: spolupráce na kolektivní hře Cirkus plechový, Akce Aibiš a dal. Nejvýznamnější z Kainarových dramat je jedna z prvních českých absurdních her Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou. Kainar zde prostřednictvím jednotlivých postav v duchu Jarryových grotesek používá grotesek k satiře na amorálnost a lačnost po moci a na občanskou konformitu a zbabělost. V roce 1947, kdy hru napsal, nebyla hrána a pokračuje pak později s aplikací prvků jarryovské dramatiky i na domácí politické poměry. V dalším období se Kainar vyznačoval snahou o zapojení do společenských přeměn odstartovaných v únoru 1948. Později jeho tvorba vykazovala trvalý proces hledání a poznávání skutečné pravdy a souvislostí. Řadou básní ze sbírky Člověka hořce mrád /1959/ vytvořil Kainar svéráznou, do jisté míry optimistickou variantu tzv. poezie všedního dne. Kainarovo základní literární dílo je tvořeno básnickými sbírkami a dramaty: Příběhy a menší básně /sb. b.,1940/, Cirkus plechový /hra, 1946, s dalšími, prem. 1945/,- Nové mýty /sb. b. 1946; přeprac. 1967/, Osudy /sb. b., 1947/, Říkadla /sb.b. pro děti, 1948; přeprac. a rozšíř. 1961/, Veliká láska /sb. b., 1950/, Zlatovláska /hra pro děti, 1953, prem. 1952/, Taková láska /1955, bibliofilie/, Český sen /sb. b.,1953; rozšíř. 1957/, Jižní Morava /sb. b., 1958, fotografie K. O. Hrubý/, Nebožtík Nasredin /hra, 1959, i prem. s tit. Nasredin/, Člověka hořce mám rád /sb. b.,1959/, Lazar a píseň/sb. b.,1960/, Nevídáno – neslýcháno /sb.b. pro děti, 1964/, Moje blues /sb. b., 1966/, Miss Otis lituje.../písňové texty, 1969/; Rozhlásky /veršované komentáře ke dni, 1971/, Včela na sněhu /sb. b.,1982, čas. publikované verše 1966–1971/ a dal. Velmi rozsáhlá je kolekce výborů z básnické i dramatické tvorby Josefa Kainara. Souborná vydání: Vybrané spisy /Čs. spisovatel, 1987–1990, 3 sv., ed. M. Pohorský; v 1. sv. Příběhy, osudy a mýty: verše, 1987, poprvé rukopisná prvotina Tulák spí na louce z 1935 a oddíl knižně netištěných básní z 1934 – 1947; 2. sv. Veliké lásky a sny, 1989, 3. sv. Poslední blues, 1990/. Josef Kainar zemřel na Dobříši 16. 11. 1971 ve věku 53 let. Erkul