Anna Ferencová

Anna Ferencová se ve skutečnosti jmenuje Anna Fialová, pseudonym Ferencová přijala po svém otci, kterým nebyl nikdo jiný než slavný Ferenc Futurista (1891-1947), herečkou byla také matka Anna Tichá (1906-1989). Pro doplnění rodinného zázemí, které formovalo vývoj Anny Ferencové, uveďme ještě jejího strýce, herce Emana Fialu (1899-1970). Rozhodování o budoucím povolání bylo tedy u Anny Ferencové jasnou volbou a již jako studentka stála poprvé před kamerou v roli zdravotní sestry v melodramatickém příběhu BLÁHOVÝ SEN (1943). Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři (1947) a první angažmá získala v zájezdovém Vesnickém divadle, krátce pak působila v Krajském oblastním divadle v Olomouci. Na bezmála čtyřicet let spojila pak Ferencová svůj osud s Pardubicemi a v letech 1951-1989 hrála v tamním Východočeském divadle. Nikdy si nestěžovala na nelehký úděl herečky oblastního divadla a na Pardubice nedala nikdy dopustit, touto scénou navíc v průběhu let prošla řada významných osobností a setkání s nimi považovala Ferencová za inspirativní. Na jevišti Východočeského divadla odehrála desítky rolí, nejčastěji v klasice (Tři sestry, Lucerna, Sen noci svatojánské, Kupec benátský), nevyhýbala se ale ani moderně (Kočičí hra). Sepjetí s mimopražskou scénou se nicméně podepsalo na téměř mizivé participaci Anny Ferencové ve filmu a televizi. V průběhu 50. až 70. let hrála jen dvě epizodní role ve filmu, pravidelně ji ale později začal k natáčení zvát režisér Vít Olmer. Pod jeho vedením ztvárnila přísnou vychovatelku ve filmu SKLENĚNÝ DŮM (1981), v menších rolích se pak objevila v hořkých komediích v hlavní roli se Zdeňkem Svěrákem (CO JE VÁM, DOKTORE?, 1984; JAKO JED, 1985). V dětském snímku PÁNI EDISONI (1987) hrála učitelku, s Vítem Olmerem spolupracovala i v televizi (STRAŠIDLO CANTERVILLSKÉ, 1989). Pod Olmerovým vedením odehrála také své zatím poslední role v nepříliš zdařilých komediích JEŠTĚ VĚTŠÍ BLBEC, NEŽ JSME DOUFALI (1993) a WATTERLOO PO ČESKU (2002). Anna Ferencová napsala autobiografickou knihu Hříchy Anny Ferencové (1991), která je především vzpomínkou na její slavné předky.