Recenze: Co ví Marielle

Film, který nám opět ukáže, že Němci mají vskutku svérázný smysl pro humor. Protože jestli tohle má být u nich komedie, pak by nepřekvapilo, kdyby třeba Tenkrát na západě považovali za sci-fi.

 

V podstatě platí, co říkal Jimmy Kimmel minulý rok na Oscarech v souvislosti s nominovanou herečkou Sandrou Hüller: „V Anatomii pádu hraje ženu, která stane u soudu za to, že patrně zabila svého manžela. A v Zóně zájmu hraje manželku nacisty, se kterým bydlí hned vedle koncentračního tábora v Osvětimi ... Tohle jsou těžká témata pro americké diváky a divačky, zatímco v Sandřině rodném Německu takovým filmům říkají romantické komedie.“ Každopádně to, že se jedná spíše o psychologické drama, jehož seriózní témata jsou asi na třech místech odlehčena nějakým úsměvnějším momentem, pochopitelně automaticky neznamená, že by Co ví Marielle měl být nějaký nedobrý film.

Marielle je holka v teenagerovském věku.  Chodí tedy do školy, kde má spolužačky, přičemž bude asi pro všechny celkem logické, že ne se všemi vychází – jak už to tak mezi holkama v teenagerovském věku bývá. Jedné z nich, Svanje, vynadá do kur*v. Ta se pak neudrží a dá jí facku. Za normálních okolností by po ní měla tak maximálně na nějakou dobu zarudlou tvář. Jenže tady se stalo něco zcela neočekávaného. Marielle začala vidět a slyšet, co dělají a říkají její rodiče!?! A to ať už se zrovna nacházejí ve vedlejší místnosti, anebo v práci kdesi na druhé straně města! Když se ráno probudí, ví, co dělali a o čem se bavili, když spala. Tohle pochopitelně není samo sebou a bude to vyžadovat rozsáhlé pátraní, jelikož se samozřejmě jedná o naprosto zásadní a netolerovatelný zásah do soukromí. Ale dá se toho třeba nějak využít? Jako když Mel Gibson věděl, Po čem ženy touží?

Tak určitě, pro nás jakožto pro české obecenstvo bude celkem podstatné vyzdvihnout, že matku Marielle ztvárňuje Julia Jentsch, neboli Líza z kouzelného počinu Obsluhoval jsem anglického krále. Ani tam, ani tady se v žádném případně nejedná o výhradně sympatickou postavu, jakkoli sama její představitelka pochopitelně sympatická je. Postava s takovým charakterem musí být pro každou herečku požehnáním, resp. pro každou dobrou herečku, protože stejně jako může nedobrý režisér svou realizací pokazit výborný scénář, může i nedobrá herečka svým ztvárněním jaksi nevychytat výborně napsanou roli (logicky to platí taky pro herce). Julia, což je shodou okolností rovněž jméno její postavy, nás svým přístupem a jednáním zdravě provokuje a rozhodně nám nebude lhostejná.

 

 

V práci neváhá Julia mít perverzní sex s kolegou, přestože je vdaná. Neváhá říct věci, které se ostatní často říct zdráhají. Zřejmě to v jejím případě není o upřímnosti, nýbrž o nedostatku empatie. A když má možnost bít vlastní dceru, nepřekvapí nás, že na rozdíl od manžela Tobiase, tj. otce Marielle, se kterým v jeho zaměstnání tak docela nejednají jako se sobě rovným, nezaváhá. Nepůsobí totiž dojmem, že se k facce musí přemáhat, protože by teoreticky (a paradoxně) mělo jít o dobrou věc. Jde o to, že ta možnost tady prostě je, tak proč by ji nevyužila, když se to dá schovat právě za to, že je to myšleno v dobrém? „Studená Němka“, chtělo by se až napsat. Ale i ona by mohla pod vlivem nevysvětlitelných Marielliných schopností dojít prozření. A my jí to přejeme, protože její proměna je uvěřitelná a vlastně taky dojemná. Zrovínka jako finální scéna, ač zase poněkud alibisticky nechává rozhodnutí na nás divácích.

Co ví Marielle je film, během jehož sledování se z počátku ptáme, čím že si zasloužil svoje uvedení do běžné distribuce v českých kinech. Můžeme zauvažovat nad tím, že se dá pochopit, že běžel na festivalu německy mluvených snímků Das Filmfest, kde projekce proběhly za osobní účasti představitelky titulní úlohy, tedy talentované Laeni Geiseler (jistá podobnost jména čistě náhodná), která se objevuje i v Pohledu do slunce. Stejně tak zařazení do programu Be2Can dává smysl, ačkoli by přeci jen mělo větší váhu, kdyby si jej vybraly Benátky či Cannes, nežli domácí Berlinale. Každopádně, třebaže se nejedná o projekt natřískaný velkolepými triky, ale naopak spíše o komorní podívanou, postupně začnou vylézat na povrch její výrazné kvality, které často ani tuzemská dramata (natož komedie) nedodávají. Takže svoje uvedení v české běžné kinodistribuci si rozhodně obhájí, byť k odlehčenější formou o serióznějších věcech vyprávějících kouskům typu Spolu to dáme (recenze) má fakticky relativně daleko.

 

INFORMACE O TOM, KDY A KDE BUDE FILM KE ZHLÉDNUTÍ, JSOU K DISPOZICI TADY

 

HODNOCENÍ: 8/10

 

FOTO: Film Europe