Recenze: Pohled do slunce

V podstatě originální drama, které si z festivalu v Cannes odvezlo Cenu poroty. Teď se jenom nabízí otázka, jestli je originální v dobrém, nebo v nedobrém slova smyslu …

 

Ne, Pohled do slunce opravdu není žádný typický artový film. Trochu svádí k tomu napsat, že se neustále pohybuje na hranici mezi lyrickou a epickou rovinou, ale vlastně to není tak docela pravda. Na druhou stranu patří k těm titulům, které pro zhlédnutí vyžadují tu správnou náladu, tj. pokud by se našel někdo, kdo by na něj chtěl vyrazit podruhé a v jiném rozpoložení (např. tedy po náročnějším dni), není nepravděpodobné, že by měl na řadu věcí, ne-li úplně na všechny, opačný názor než v době, kdy film viděl poprvé. V každém případě, při tom prvním platí, že po celých 150 minut zvědavě čekáme na to, jakých obrazů se dočkáme v následujících sekundách.

Podle oficiální synopse je to tak, že „Na odlehlé východoněmecké farmě, kde řeka tiše omílá břehy a vítr rozechvívá obilná pole, se odehrává sto let ženských osudů. Čtyři dívky – Alma, Erika, Angelika a Lenka – vyrůstají v různých dekádách, jejich touhy, obavy i životní volby se však znepokojivě podobají.“ Asi ne znepokojivě, ale skutečně se podobají. Dokonce jsou, tedy až na výjimky, zaměnitelné. Kvůli tomu se i složitě vybavují nějaké konkrétní scény. Při vzpomínce na sledování Pohledu do slunce se tedy spíše vybaví pocity, které jsou povětšinou vlastně povznášející a svým způsobem v podstatě katarzní. To znamená, že litování těch více než dvou hodin strávených v kině se s největší pravděpodobností konat nebude. Kdepak, od toho jsme měli jiné tituly.

Začínáme scénou, ve které si jedna z žen zkouší, jaké to je pohybovat se bez jedné nohy. Přitom sama má obě, ale v domě se vyskytuje někdo jiný, kdo má tenhle handicap, přičemž se i dozvíme, za jakých „zběsilých“ okolností k němu přišel. Jedná se o jedno z témat, ke kterému se režisérka Mascha Schilinski vrací. Tím druhým je smrt (tedy vedle šmírování klíčkovou dírkou). Může se tudíž stát, že budeme svědky scény, kdy budou jedné zesnulé postavě jehlou propíchnuta oční víčka, neboť se vyžaduje, aby se na společné fotografii dívala, jakoby byla stále živá. To jistě bude leckomu připadat morbidní. Ovšem kdybychom si to odmysleli, tak bychom teoreticky Maschu Schilinski, také vzhledem k některým nevšedním kamerovým postupům a pomalému tempu, mohli označit za německou Beatu Parkanovou. Ovšem s jedním naprosto podstatným rozdílem. A sice, že s německou režisérkou bychom se po zhlédnutí tohoto počinu, jakkoli má své velké klady, asi úplně kamarádit nechtěli, zatímco s touto českou po zhlédnutí jejích filmů klidně a velmi rádi.

 

 

Věc se má tak, že Pohled do slunce celou dobu působí dojmem, že se natáčelo bez scénáře. A jestli, tak prakticky jenom bodového a rozhodně ne pevného. Nebylo by překvapením, kdyby bylo prozrazeno, že většina věcí vznikla buď přímo na place, nebo třeba pouze pár dnů před natáčením, přičemž se muselo pracovat s tím, co prostě bude k dispozici. Přesně takhle to klidně mohlo být i s porovnáváním dětské kůže s tou babiččinou, s tancováním a odhalením se před dětmi … a samozřejmě s tím kombajnem, co se na poli při sklízení nebezpečně blíží k němu zády otočené ležící dívce. No, a co ty četné voice overy? Ty přece mohly pro určité dovysvětlení taky vzniknout až v postprodukci.

Pohled do slunce demonstruje tu obrovskou sílu filmu jakožto média. Rozhodně se dá napsat, že uvidíme věci, které jsme ještě neviděli a o kterých by nás ani nenapadlo, že by na ně chtěl někdo byť jenom pomyslet, natož je rovnou promítat na stříbrné plátno. Jestli by se tahle podívaná měla připodobnit k nějaké jiné, pak by to dost dobře nešlo. Nabízí se snad akorát Nebelkind - Konec mlčení. A to čistě z následujících dvou důvodů, tedy když nepočítáme (ne)přítomnost pece: Zaprvé, v obou sledujeme vícero žen ve vícero časových rovinách. Zadruhé, obě režírovaly ženy, které podle všeho ani příliš nedbaly na velkou diváckou návštěvnost, spíše vše pojaly jako optimální možnost (terapii) pro vyrovnání se s určitými tématy, které je osobně trápí. Pochopitelně ani v případě takovýchto projektů nelze zařídit, aby se líbily všem. Ale častokrát stojí za to se na ně podívat, což tedy platí i pro Pohled do slunce, jehož anglický název zní Sound of Falling, neboli Zvuk pádu, což se ovšem teoreticky dá pochopit. 

 

HODNOCENÍ: 8/10

 

FOTO: Aerofilms