Recenze: Zóna zájmu

 

 

Režisér Jonathan Glazer nepatří k těm, kteří by nás každý rok zásobovali novým filmem. Na rozdíl od Jamese Camerona či Quentina Tarantina pro něj nepřekvapivě neplatí, že by každý jeho příští počin měl být vyhlížen a očekáván coby velká událost. Kupříkladu Pod kůží má svoje hodně světlé momenty (včetně společné scény Kryštofa Hádka se Scarlett Johansson), ovšem se Sexy Bestií zcela prohospodařil velice slibný námět, což do určité míry platí i pro Zónu zájmu. Tedy, bezprostředně po zhlédnutí, jelikož ta se bude s největší pravděpodobností řadit k těm, které potřebují pro své zpracování daného tématu a snad i docenění nějakých uměleckých kvalit dozrát. Nic to nemění na tom, že zrovna tomuto snímku asi nezajistí komerční úspěch v kinech ani zisk všech nejprestižnějších ocenění světa, byť v něm nescházejí v současnosti aktuální témata.

Se svou manželkou Hedwig a dětmi žije Rudolf Höss v domečku tak fajnovém, jak se na velké nacistické zvíře za druhé světové války slušelo a patřilo. Chodí se koupat do rybníka, v řece chytá ryby, se ženou si povídají o zážitcích z Itálie, v dobrém stavu udržují zahrádku … A vůbec jim nevadí, že ji od koncentračního tábora dělí jedna jediná zeď s ostnatým drátem. Höss zrůdnému místu totiž šéfuje a na úvod si proto vyslechne – a my s ním – nový plán na efektivnější spalování mrtvých. Protože svou práci nelidského monstra vykonává svědomitě, může se docela dobře stát, že bude převelen. K nelibosti své ženy, která svépomocí kultivovaný „ráj na Zemi“ rozhodně nechce opustit. 

Že jsou odvedle slyšet fajrující pece, že se často z komína line tmavý kouř, že jsou sem tam slyšet střelba a křik, to přece ničemu nevadí. V případě potřeby si Hedwig může zacpat uši nebo zavřít oči, když fouká vítr jejím směrem. Ale to ona vlastně ani nepotřebuje. Její totální lhostejnost vůči tisícům nevinných lidí z ní dělá de facto ještě větší zrůdu, než jakou představuje její manžel. Pro její bezstarostný život, oni musí trpět a umírat. Navíc výchova dětí připadá víceméně na ni. Naštěstí netuší, že válka skončí porážkou. Kdyby ne, co by z nich asi tak vyrostlo? Vždyť sama její matka radši bez rozloučení odejde, než aby se v takovém prostředí dál zdržovala. Ačkoli, věřme, že to skutečně je kvůli blízké temnotě, než jen kvůli tomu nadměrnému hluku.

 

 

Pouze zvuková složka nám často připomíná, kde se nacházíme, tj. nominace za ni zcela pochopitelná. Za zeď se jinak ani jednou nepodíváme, takže hrůzy nejsou explicitně servírované v obraze. Může se to tvářit jako zajímavý, neotřelý pohled, nicméně při té spoustě projektů, jaké se odehrávají právě během nejničivějšího konfliktu v dějinách, z nichž v několika zamíříme i do koncentračních táborů, je to spíše kontraproduktivní. Nehledě na to, že takový internet v současnosti rovněž nabízí ke zhlédnutí příšernosti všeho druhu. Přesto zůstává Zóna zájmu památnější, než například Saulův syn, ovšem diváky zřejmě ve větší míře ponechá chladnými, tj. neždíme emoce jako takový Chlapec v pruhovaném pyžamu. Určitou inovaci přináší nikoli paralelní natáčení na deset kamer v jednotlivých místnostech v domě, jelikož to v kině příliš neoceníme (když víme, že existují střižny), ale noční záběry pořízené termokamerou věru maximálně zaujmou. A to nejen po vizuální, nýbrž taky po obsahové stránce.

Zóna zájmu tedy potvrzuje jednak režisérovu zálibu v artovém zpracování, a jednak to, že druhá světová válka, když už k ní bohužel za známých okolností muselo dojít, rovná se i bezmála 80 roků po jejím skončení takřka bezedné studnici nejrůznějších námětů, jaké stále zajímají nejen ty, kdož hlasují při udílení prestižních filmových cen. Občasná nedoslovnost Zóny zájmu není na škodu, jelikož pořád probouzí dostatečný zájem na to, abychom se snažili zasadit si vše do širších souvislostí. Aby ovšem po několika dnech dozrála až do nezapomenutelné sugestivnosti Železných srdcí či Tenké červené linie, tak to se nestalo. Navzdory dobrému představení od Christiana Friedela a Sandry Hüller, jejíž všestrannost se rozhodně vyplatí nadále sledovat. Mimochodem, samotný název odkazuje na označení jednotek SS pro 40 km2 velkou oblast kolem koncentračního tábora v Osvětimi, ale údajně může zároveň vypovídat o „precizním a znepokojivém smyslu pro zastírání“. Samotný film ovšem nezastře, že je ve své minimalističnosti až příliš sterilní na to, aby se dokázal zadřít pod kůži.

FOTO: Aerofilms