Recenze: Džob

V životě to holt už tak chodí, že se jde například na Gympl, pak na Vejšku, a pak je třeba najít si Džob.

 

To, že někdo s někým na střední a/nebo na vejšce hodně kamarádil, nemusí pokaždé znamenat, že se bude kamarádit i po ukončení školy. Michal Kolman a Petr Kocourek (Jirka Mádl a Tomáš Vorel Jr. spolu fungují výborně - nezapřou, že jsou kámoši taky v reálném životě) jsou ale dál v kontaktu, přestože jsou z povahového úhlu pohledu do značné míry každý jiný. První jmenovaný dříve hodně spoléhal na vlivného tátu, který jakožto úspěšný byznysmen dokázal ledacos zařídit. Rodinná pouta se však zpřetrhala, když si Kolman starší začal s Julií (Eva Podzimková), se kterou kdysi chodil Petr. Na Michalovu mámu to bylo moc a v podstatě se utrápila. Sám někdejší průšvihář se vypracoval a teď šéfuje týmu v korporátu, kde je zjevně kladen ředitelem Munclingerem velký tlak na výkon. Doma na Michala čeká manželka Kristýna (skvělá Diana Dulínková, která přesně pochopila, jak to správně a trefně říkal Jirka Mádl, že je rozdíl mezi tím hrát ve filmech a hrát ve filmech Tomáše Vorla), která chce prostě jen žít klidný život, zrovna jako ho žijí jiné rodiny. Do toho malá dcerka Michalka, která na klidu nepřidá, jelikož často brečí kvůli hádkám svých rodičů. Proč se hádají? Inu, přece kvůli Michalově zálibě, se kterou začal už na Gymplu.

Malování graffiti může být nebezpečné, o čemž se přesvědčíme hned v úvodní scéně, kdy se v noci v kuklách vyráží zbombit vlaky, z čehož svědomití zahraniční sekuriťáci nemají radost. Televize o tom dokonce natočí reportáž. Takový adrenalin se může stát návykovým, avšak pro Kolmana to evidentně není jenom způsob, jak ze sebe shodit stres po náročném pracovním dnu/týdnu. Graffiti se pro něj stává posedlostí či dokonce až náboženstvím! Tomáš Vorel Jr. mluvil o tom, že jezdil s kamarády na kolo na singletracky, což taky může být nebezpečné. A jak se jeho z kamarádů stávali otcové, přestávali na kole jezdit, protože to, že mají potomka, brali jako velikou zodpovědnost. Nemohli si tudíž dovolit se zranit nebo ještě hůř. Pro Michala je však malování nedílnou součástí jeho identity, tak jako například hory byly součástí identity Kláry Kolouchové. Ta byla matkou dvou dětí. Ale proč by kvůli tomu do hor nejela, když se tam cítila naprosto skvěle? Každého baví něco jiného. Pro ženy-matky, které baví pletení svetrů, to nemusí být srozumitelné. Kolman rovněž neodchází „sprejovat“ s tím, že skončí na policii nebo že někde spadne. Ví, že by měl být opatrnější a zodpovědnější, ale tahle jeho dlouholetá vášeň je zkrátka zatím pořád silnější.

Někomu předchozí řádky možná můžou připadat ponurejší, ale nutno si připomenout, že ani Gympl, ani Vejška rozhodně nejsou ryzí komedie. Obsahují přece i zcela seriózní témata jako sebepoškozování či alkoholismus. Ten se týká především Petrovy matky, kterou i v Džobu pochopitelně výtečně hraje Zuzana Bydžovská. Pozoruhodné, že je ve své roli o poznání přesvědčivější než v počinu Pod parou, ve kterém taky experimentuje s alkoholem. Kocourkova matka je skutečně politováníhodná figura, která by měla sloužit jako odstrašující příklad pro všechny, co hodně chlastají a nedokážou přestat. Její hlášky jsou sice na první pohled vtipné, ale ve druhém plánu jsou spíše smutné. Spolu s Petrem, jeho bráchou, Michalem, jeho tátou a mámou (v Džobu vidíme Ivanu Chýlkovou jenom na fotce, nicméně je v titulkách) je jedinou postavou, která se objevuje ve všech třech dílech této unikátní a vpravdě kultovní trilogie.

 

 

Samozřejmě ještě včetně Zrzouna (rejžův synovec Filip Vorel), ze kterého se stal pomatený vágus žijící se psem ve skromném příbytku u Barrandovského mostu, a který tvrdí, že pracuje pro BIS neboli Barrandovskou Informační Službu. Věří v utajenou přítomnost bolševických agentů, a kdo ví, v co všechno ještě. Inu, spolužáky ze škol můžou v pozdějších rokách potkat nejrůznější osudy. Zrzoun se na plátně objevuje hned několikrát, přičemž se dá tvrdit, že právě on svým konkrétním, pod nátlakem vykonaným skutkem zamíchá velmi výrazně kartami a nezáměrně si dělá zálusk na post nejdůležitější postavy celého filmu, který rozhodně nejde hollywoodskou cestou. Nestaví tedy především na tom, co minule fungovalo, ale vydává se jinudy. Jednoduše proto, že chce ukázat, že poměry v životech jednotlivých aktérů se holt poněkud změnily.

Čili Džob nechce ani vyvolávat nostalgii u těch, kteří si třeba ještě během svých studentských roků ujížděli na Gymplu a Vejšce a kteří si jej tím pádem s největší pravděpodobností nenechají ujít. Ačkoli tím, že nejedna postava ve filmu je archetypální (Tomáš Vorel přece často profiluje postavy podle reálného předobrazu), se lehce může stát, že se leckdo z diváků a divaček v některé uvidí. Anebo v ní uvidí někoho, koho zná. Anebo si dokonce o některé řekne, že by chtěl(a) být jako ona. Zároveň platí, že Džob je tak dobře napsaný, že opravdu každá scéna posouvá příběh dopředu, což se v současných českých filmech fakt nestává. I z hlediska střihu je všechno víceméně v pořádku. S jedinou výjimkou. Jedná se o stejný nedostatek, který Džob sdílí s předchozím rejžovým počinem, který rovněž uzavíral jednu trilogii, totiž s Cestou domů. Film má téměř dokonalé tempo i dokonalý rytmus, avšak v některých momentech až příliš rychle uhání dopředu. To platí i pro silnou, husí kůži vyvolávající závěrečnou scénu, kterou však brzy se objevující závěrečné titulky nenechají pořádně dozrát.

Džob je film s výbornou a trefnou hudbou (tradičně významná zbraň filmů Tomáše Vorla), který není jenom nastavovanou kaší, nýbrž prakticky plnohodnotným filmovým zážitkem, který nikoli s otazníkem, nýbrž s velkým vykřičníkem působivě uzavírá celou trilogii, která řeší univerzální témata a jejíž všechny tři části si drží vzácně vysokou úroveň. Ani Džob nepřekvapivě nezapře, kdo je jeho režisérem. Tomáš Vorel si zkrátka pořád drží svůj specifický, osobitý a mimořádně snadno a rychle rozpoznatelný styl. Patrně ani v celosvětovém měřítku neexistuje mnoho režisérů, o kterých lze něco takového tvrdit. V podstatě poprvé vyrazil natáčet za hranice a Berlín vypadá v Džobu stejně epicky, jako New York ve Sbormistrovi. Taky má svoje jasné opodstatnění, takže na rozdíl od některých jiných českých projektů není výjezd do zahraničí jenom na efekt. Džob je zkrátka poctivá podívaná, která se dokáže zadřít pod kůži a na kterou budou mnozí určitě dlouho vzpomínat.

 

HODNOCENÍ: 9/10

 

FOTO: Continental Film