Recenze: Pod parou

Smrtelné zlo na česko-slovenský způsob?!?

 

Hlavní postavou je učitelka, jejíž kamarádky jsou učitelky. V manželství jí to skřípe. Ten její má náročnou práci, kvůli které je často pryč. A když zrovna zavítá domů, většinou něco kutí na zahradě. Děti to asi moc nevnímají, ale jí to prostě vadí. I to bude důvodem, proč její hodiny ve škole za mnoho nestojí. Přitom učí i maturanty, kteří potřebují být na „zkoušku dospělosti“ maximálně připravení. Tu přijde jedna z kamarádek s teorií Nora Finna Skårderuda, že nejlepší, co může být, je konstantní hodnota 0,5 promile alkoholu v krvi. Pak jde všechno samo a bez námahy. Zní to fajnově a nějakou dobu to funguje. Jenže, zrovna jako oheň, také alkohol je dobrý sluha, ale zlý pán. A fakticky se nepřekvapivě ukáže, že není pravdivé ono joeovské: „Alkohol, podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoli množství.“

Leckteří už nepochybně poznali, že Pod parou je remake dánského počinu Chlast, jehož vítězství na Oscarech v kategorii Nejlepší neanglicky mluvený film představuje jeden z největších šoků v historii udílení nejprestižnější filmařské ceny. Je možné, že se akademici tehdy neřídili skutečnou kvalitou filmu, ale že zohlednili neštěstí, které postihlo jeho režiséra. Ačkoli je pravda, že konkurence onoho roku věru nebyla silná. A téma chlastání je nejen u nás, nýbrž i v mnoha dalších státech prakticky nadčasové, nacházející se hned vedle lásky a svobody. Pod parou má však vícero problémů, než jenom ten, že mu navzdory velice dobrému obsazení chybí potenciál Úsměvů smutných mužů či Zápisníku alkoholičky.

Námět je sice skvělý, leč extrémně nevyužitý, kvůli čemuž lze bohužel konstatovat, že Chlast je poměrně zbytečný film. Přetvořit takový tím pádem není zbytečné, protože remake může napravit chyby na nedostatky. Tvůrci Pod parou měli všechny trumfy v rukou. Také proto, že se jednoduše rozhodli protagonisty vyměnit za protagonistky. Tím se naskytla příležitost stvořit něco výjimečného. Takovou společensko-genderovou sondu či komentář, co bude mít nějaký přesah a přinutí k hlubokému zamyšlení. Toho se však tvůrci v čele s Rudolfem Biermannem (jehož příjmení mimochodem vlastně vybízelo k natočení bijáku o alkoholu), který se po úspěšné producentské dráze začal vydatně věnovat režii, zjevně poněkud zalekli.

 

 

Místo toho, aby originál minimálně přizpůsobili našim zeměpisným šířkám, mu do značné míry zůstávají věrní. Tam byl ústřední postavou Martin, tady je to Martina. Tam šlo o učitele, tady taky. Tam je sestřih vrávorajících politiků, tady jakbysmet. Tam je scéna s Hitlerem, Churchillem a Rooseveltem, tady pochopitelně musí být taky. Tam je scéna s nespokojenými rodiči, tady taky. Tam se po najetí na půlpromilovou hladinku začne všechno dařit, tady taky. Tam se to pak zvrtne, tady rovněž … Ještě chvilku bychom mohli v těchto totožnostech pokračovat, ale někteří pravděpodobně ani původní film neviděli, takže pro ně nebudeme spoilerovat. Jenom dodáme, že setrval i stejný závěr, který tam působí bezradně a tady nejenže bezradně, nýbrž k tomu až hloupě. Navíc, Chlast se snažil oscilovat mezi komedií a dramatem a svým způsobem je opravdu obojím, ačkoli drama výrazně převažuje. Pod parou se snaží o to samé, ale ve finále vlastně není ani jedním.

Chtělo by se napsat, že má obrovské štěstí právě v tom obsazení. Hanka Vagnerová, Judit Pecháček, Zuzana Bydžovská a Alžběta Zea Ferencová spolu v tomhle česko-slovenském složení fungují velmi dobře. Bohužel, scénář tři z nich nestaví do žádné situace, ve které by mohly předvést mnohé ze svého hereckého umu. Jedinou výjimku představuje v případě první jmenované zahradní dialog u stolu s jejím filmovým manželem Jirkou Havelkou. Suverénně nejlepší scéna tohoto projektu, který jinak zaujme nikoli obsahovou, nýbrž řemeslnou stránkou. Ta snese velmi přísná kritéria a v kombinaci s natáčením v malebném, neokoukaném Mikulově (který by měl být filmaři rozhodně využíván častěji!) získává pro tento biják jeden plusový bodík.

Pod parou nabízí velmi málo pádných důvodů k tomu, aby stálo za to na něj vyrazit. Vlastně nabízí velmi málo pádných důvodů i k pozdějšímu zhlédnutí na některé ze streamovacích platforem nebo na některé z televizních stanic. K těm důvodům může patřit třeba i hezké cameo Lindy Rybové, případně fakt, že zazní písnička Svaz českých bohémů, ale to při stopáži dosahující skoro ke dvěma hodinám pořád není o mnoho více. Pod parou je zkrátka do značné míry promarněnou příležitostí a to zamrzí. Hodně zamrzí. Nic na tom nezmění ani čůrání na silnici, ani nezvládnutý opilecký výstup, ani zakomponování manželské nevěry, ani nesmyslné propletení jedné z těch čtyř žen s místním taxikářem. Režisér/producent říkal, že dostal přímo od Thomase Vinterberga k nahlédnutí původní scénář a že dánský režisér, jeden ze spoluzakladatelů manifestu Dogma 95, už Pod parou viděl (snad za střízliva). Rudolf Biermann však nechtěl prozradit, co mu na tuhle jeho předělávku řekl. No, existují prakticky jen dvě varianty: buď ho za ni upřímně pochválil, nebo ji upřímně zkritizoval. Tak snad platila první možnost, protože by se tím alespoň částečně vykompenzovala ta nevelká divácká vstřícnost, jakou ostatně potvrzuje až překvapivě mrňavá návštěvnost za první víkend (jen něco přes 1 100 lidí). Zamrzí. Hodně zamrzí.

 

HODNOCENÍ: 4/10

 

FOTO: CinemArt