Recenze: Sbormistr

„Složité téma, které může vzbuzovat kontroverze.“ Ta věta působí trochu zvláštně, když vezmeme v potaz fakt, že to, o čem film vypráví, se reálně děje. Tím pádem je jedině dobře, že vznikne počin, který na to upozorňuje a který, když je kvalitní, může vzbudit diskuzi a přimět autority, aby se daným tématem začaly seriózně zabývat. V zahraničí takové tituly už natočené byly. Teď je tady český Sbormistr.

 

 

Rekrutuje se v armádě, rekrutuje se ve sportovních týmech, rekrutuje se ve firmách a rekrutuje se i v dětském sboru. Třináctiletá Karolína je zatím v tom mladším, ale není vyloučeno, resp. je naopak docela jisté, že se brzy posune do „áčkového“, kde už působí její starší ségra Lucie (která má na rozdíl od zbytku rodiny jako jediná světlé vlasy, ale to se samozřejmě může stát). Sbormistr se jmenuje Vítězslav Mácha. Na své svěřenkyně bývá někdy dost přísný, což nelehce nesou. Důvod je ten, že mu jde o prestiž tělesa, které podle všeho před ním vedl už jeho otec (a předtím asi i otec jeho otce). Jeho matka se ve sborové záležitosti rovněž angažuje. A ani ona by neměla chybět na prestižním zájezdu do USA, kde se bude hodně zpívat. To je fakticky veliká věc, uvážíme-li, že Sametová revoluce se uskutečnila teprve nějaké tři čtyři roky zpátky. Jenže, ve sboru je třicet holek a do New Yorku a dalších amerických měst jich může jet pouze dvacet. Bude tedy nutné v zimě vyrazit na soustředění do hor, po kterém se rozhodne, kdo se „za velkou louži“ nepodívá.

Nevzbuzovalo úplně důvěru, že se měl projektu s takovým tématem a ambicemi chopit zrovna Ondřej Provazník, podepsaný pod rozporuplnými Staříky, kteří se po celých skromných 85 minut mimo jiné nedokážou rozhodnout, jestli chtějí být komedií nebo dramatem. Možná je to tím, že tentokrát režíroval a psal sám. Možná je to tím, že si našel téma, které v něm probouzí velké emoce. Ostatně sám řekl, že byl cca 20 roků zpátky svědkem situace, kdy skupina dívek někomu zpívala do telefonu. Ukázalo se, že tím někým byl tehdy čerstvě odsouzený sbormistr Bambini di Praga Bohumil Kulínský, jehož kauzou se tenhle snímek inspiruje. Ovšem do určité míry, tj. nejedná se o doslovnější přepis skutečnosti. Koneckonců, na premiéře jsem zaslechnul, jak jedna z bývalých Kulínského sboristek říká cosi ve smyslu, že realita byla ještě o dost horší.

Tomu se není, co divit, neboť se dalo čekat, že tvůrci budou zdrženliví a v hodně věcech se budou držet zpátky. Jistě i proto, aby se vyvarovali bulvárnímu podání, kterým tohle téma hodně zavání, potažmo tedy aby se někoho výrazněji nedotkli. Určitě se ale najdou tací, kteří to budou brát spíše jako zbabělost se vyjádřit naplno a naprosto jednoznačně ukázat, jak hrůzné je být sexuálně přitahován dívkami pod zákonem a svádět je a manipulovat jimi. Opatrné našlapování má za důsledek i onu nejednoznačnost, kvůli které můžeme získat pocit, že vyústění proběhnutých událostí není jednostrannou záležitostí a že na něm má svůj podíl viny i třináctiletá holka, která se zjevně začíná pomalu měnit v ženu, avšak zároveň je ještě pořád dítětem, které si tudíž pravděpodobně neuvědomuje, že jeho podbízivé chování může protistrana pochopit jinak, kór když má takhle nezákonné choutky. Kdepak, Juraj Loj se nebojí hrát postavy, do jejichž hraní se ostatní herci příliš nehrnou.

 

 

Na Máchovi rozhodně není na první ani na druhý pohled znát, že by se chtěl po vzoru toho týpka z filmu Kids stát proslulým „vodpaňovačem“ a že by se stejně jako on řídil mantrou: „Rád š*kám holčičky. Vemte mi to a nezbude mi nic.“ Scenárista Harmony Korine a režisér Larry Clark tenkrát v roce 1995, tj. 2-3 roky poté, co se odehrávají události ve Sbormistrovi, s tímhle svým nezávislým flákem vskutku udeřili hřebíček na hlavičku tak mohutně, že třiadvacet roků po zhlédnutí zanechává silné vzpomínky. Sbormistr je velice dobrý film, ale nějak se nelze zbavit dojmu – i když bych se rád pletl – že za stejné časové období mít takovou sílu už nebude. Ani u nás, a patrně ani jinde ve světě.

Svým tématem a tím, jak je zpracované, bude stoprocentně srozumitelný mezinárodnímu publiku, které nepochybně odpustí ty české písničky, když je evidentně odpustilo i v Koljovi. Fakticky je radost vidět, když se domácí filmaři nespokojí s málem a nechtějí jen vytvořit lacinou komedii, nýbrž přijdou s projektem, kterým se chtějí vyjádřit k tématu, které bude bohužel asi přítomné ve velké většině států. A kterým také chtějí vyvolat diskuzi, nikoli však podlézavým způsobem, jak se to děje třeba tady. Doopravdy se natáčelo i v New Yorku (v rámci českého hraného filmu snad poprvé od Byl jednou jeden polda III), což Sbormistrovi vskutku dodává až světový nádech! Navíc, jelikož se tedy pohybujeme v devadesátkách, je to i s dvojčaty, čili se dvěma budovami Světového obchodního centra.

Prakticky po celou nechává autor dění jen tak pomalu plynout. Vlastně rozehrává variaci na téma „co se třeba může stát třináctileté holce, která ráda zpívá ve sboru, vzhlíží ke sbormistrovi a má starší ségru (co taky chodí do sboru)“. Mladší sourozenci nezřídka k těm starším vzhlížejí. Ale dvě holky v teenagerovském věku se nepřekvapivě můžou hádat a dělat si naschvály. Někdy až takové, které jsou za hranou. Nejvýraznější přichází ve scéně, kdy Lucka nechá Karolínu na mraze, zabalenou pouze v prostěradle. Vzhledem k tomu, co této zákeřnosti předchází, se nabízí minimálně čtyři varianty, proč to starší z obou holek udělala. I proto, že Lucka má s největší pravděpodobností za sebou svou vlastní intimní zkušenost se Sbormistrem. Její představitelku Mayu Kinteru bude dobré sledovat, protože se klidně může za několik málo roků zařadit k předním hereckým stálicím.

 

 

Nelze nezmínit Kateřinu Falbrovou, která ve svém debutu předvádí pod zjevně velice citlivým režisérským dohledem Ondřeje Provazníka opravdu působivé herecké představení. Scény, ve kterých zpívá, pro ni byly patrně nejjednodušší, neboť je členkou Kühnova dětského sboru, který pro natáčení poskytnul téměř všechny dívky. Nesmírně přesvědčivě zvládá i všechny ostatní momenty a rozpoložení svojí postavy (včetně pasáže v sauně). Vidíme ji veselou, vidíme ji smutnou, vidíme ji popletenou, vidíme ji zničenou – ve scéně, která jako jediná není postavená úplně šťastně. Také proto, že se nelze zbavit dojmu, že se snaží ždímat emoce jaksi na hollywoodský způsob, což v našich zeměpisných šířkách asi nikdo nedovede tak dobře jako Jan Svěrák.

Sbormistr je film, o kterém se nedá říct, že by nátlak titulní postavy na svou svěřenkyni postupně gradoval. Jde jen o využití příležitosti. Nevyhneme se tudíž sexuální scéně, o které celou dobu víme, že určitě přijde, přestože nechceme, aby přišla. Podána je rovněž vysoce neexplicitně, což ale v jejím případě funguje výborně, zrovna jako podobné scény v Nabarveném ptáčeti, kde dítě taky zažívá věci, které by zažívat nemělo. Divácká představivost totiž pracuje a tuhle pasáž fakt není příjemné sledovat. A tak se může stát, že se spíše budeme soustředit na to, co se děje za okny protějšího domu, kde se sousedi věnují běžným věcem a nemají tušení, k čemu dochází naproti. Mácha se pak ani neobtěžuje Karolínu upozornit, že by o tom, co se stalo, neměla nikde vyprávět. Zřejmě proto, že když je coby dirigent zvyklý na svou autoritu, si vůbec nemyslí, že by dělal cokoli špatného. Asi je správně, že se nakonec ve finálním sestřihu neobjevily scény, ve kterých bychom Karolínu viděli dospělou. Sbormistr přece nikdy neměl být Strom života. A protože v některých ohledech volí více artový přístup, rozhodně se vyplatí si zkusit všímat toho, co není přímo vyřčeno/zobrazeno, ale je naťuknuto pouze v náznacích.

P. S.: Ve čtvrtém odstavci píšu „třiadvacet roků“ proto, že Kids jsem viděl poprvé v roce 2002; umím si tedy spočítat, že 2025-1995=30.

P. P. S.: Podobnost plakátu Sbormistra s Šarlatánem je čistě náhodná.

 

HODNOCENÍ: 8/10

FOTO: CinemArt