Svatopluk Beneš

Herec, tanečník a zpěvák Svatopluk Beneš se narodil v rodině traťmistra, kde byly čtyři děti. Vyrůstal na konci 1. světové války a sotva se naučil číst a psát, přišla světová krize. Mladý Svatopluk měl podle přání rodičů studovat na učitele, aby mohl mít slušné zaměstnání pod penzí; proto byl nucen chodit do houslí, neboť kantor musí umět na housle hrát. Místo not ale Benešovi učaroval biograf a z vysokého štíhlého muže jemných rysů se stal herec, který neměl potřebu vyjadřovat se jako režisér. Plně mu stačilo, že může k lidem promlouvat prostřednictvím svých postav a tak po celý svůj profesní život zůstal noblesním mužem a typem prvorepublikového herce aristokrata, kultivovaného oduševnělého umělce elegantních rolí. Každý rok o prázdninách měl S. Beneš snahu nepracovat a autem cestovat téměř celou Evropou. Zajímaly ho muzea, galerie, divadla i obyčejný život v zemích, které navštívil. V posledních letech svého života ale S. Beneš už necestoval, neboť byl zcela připoután na lůžko. Svatopluk Beneš, jako velká legenda československé kultury, vleklé nemoci ve věku 89 let nakonec podlehl. Divadlo: Svatopluk Beneš se na divadelních prknech objevil jako ochotník již v 16-ti letech, když studoval gymnázium a když spoluzakládal Mladou scénu. Z gymnaziální kvarty Svatopluk odešel a rozhodl se studovat pražskou hereckou konzervatoř, ačkoli jeho otec hereckému řemeslu příliš nevěřil. Jako absolvent konzervatoře dostal Beneš v r. 1937 nabídku do Bratislavy i do Brna, ale on nakonec začal svou hereckou kariéru v Praze, na jevišti Divadla Na Vinohradech. Z vinohradského jeviště odešel Beneš v 5o. letech, když se scény zmocnila armáda a Beneš získal angažmá u Městských divadel pražských. Ty se pak staly jeho celoživotním údělem a on zde setrval pět desítek sezón. Svatopluk Beneš byl hercem tělem i duší a na divadelních prknech si zahrál titulní i malé role v inscenacích od klasického přes moderní po konverzační repertoár. Hrál v Čapkově Loupežníkovi, v Moliérově Škole pro ženy i Shawově Pygmalionu. Svatopluk Beneš občas také hostoval na mladých scénách, třeba v Semaforu nebo v Činoherním klubu a kromě toho recitoval v Divadle Lyra Pragensis. Divadelní prkna opustil Svatopluk Beneš v r. 199o, kdy měl na svém kontě více než 16o postav. „Být hercem může člověk jen tehdy, když je schopen ponořit se do práce s plným nasazením. Ve vyšším věku síly ochabují a schopnost soustředění není stoprocentní. Snažší je točit televizi a film, než na divadle skončit jako epizodista. Není smutnějšího pohledu než na herce, který na jevišti pomalu dohasíná,“ říkal tehdy Beneš na vysvětlenou, vždyť ani on nestál o to, aby bylo obecenstvo svědkem jeho sestupu ze slávy. Díky tomu budou návštěvníci divadelních představení na Beneše vzpomínat jako na opravdového gentlemana a stále svěžího umělce, který si i ve vysokém věku udržel noblesu a galantnost. Film a televize: Ještě za studií na konzervatoři se S. Beneš přihlásil do Filmové unie, aby si jako student mohl přivydělávat statováním u filmu. Touto cestou se dostal ke svému filmovému debutu a epizodní role studenta ve snímku Svatopluka Innemanna Hudba srdcí zahájila celou řadu podobných úloh v různých filmech. První velkou roli na plátně Svatopluk Beneš odehrál u režijní dvojice Čáp – Krška v jejich filmové romanci Ohnivé léto a měl štěstí. Zamilovaný mladík Šimon, kterého Beneš hrál, si u lidí získal tak velký úspěch a vlnu popularity, že tím odstartoval strmě stoupající kariéru filmového milovníka. S dalšími nabídkami na ústřední milovnické role se pak doslova roztrhl pytel a titulní role Ríši z Pohádky máje, poručíka Kaly z filmu Noční motýl, Tomáše z komedie Hostinec U kamenného stolu nebo úloha Jiřího Sutnara z dramatu Minulost Jany Kosinové, udělaly ze Svatopluka Beneše nejoblíbenějšího filmového milovníka meziválečného období. „Tomu, že jsem byl titulován jedním z nejvášnivějších milovníků českého filmu se nedivím. Hrál jsem intuitivně a řídil se citem,“ přiznával Beneš ve vzpomínkách. Šťastné období ale netrvalo dlouho. Po válce byl S. Beneš nucen přehrát se z oboru prvního filmového milovníka do charakterních nebo komediálních rolí a tím pro něj nezapomenutelné role v kariéře skončily. Pro nenahraditelný ideál věčně mladého romantického muže nebylo v budovatelské socialistické kinematografii místo a i když elegantního a gentlemanského hereckého projevu S. Beneše využívali snad všichni filmaři, byl obsazován už jen do menších nebo epizodních, ale hlavně bezvýznamných rolí. Hrál důstojníky, šlechtice, podvodníky i jiné postavy a řady dalších úloh se sám od sebe raději vzdal. „Většinou šlo o role, které mi neměly co říct, tak jsem se v nich raději ani neukázal,“ dodával Beneš. Z poválečné filmografie S. Beneše tak vyčnívají snad jenom postava nadporučíka Lukáše z dvoudílného zpracování Haškova Švejka u režiséra Karla Steklého a úloha loupícího drogisty v detektivní komedii Zdeňka Podskalského Drahé tety a já. Pro mnoho lidí zůstane Svatopluk Beneš také nezapomenutelným jako president Tomáš Garique Masaryk v životopisném filmu Štěpána Skalského Člověk proti zkáze, protože se tak stal prvním hercem, který presidenta Masaryka na plátně ztvárnil. Zatímco se film na sklonku století k Svatopluku Benešovi čím dál tím více stavěl stranou, o to hojněji jeho herectví využívala televize. Díky tomu se Beneš objevil v celé řadě seriálů, inscenací, filmů i pohádek. Benešova charismatického a fyzicky přitažlivého zjevu využívali také zahraniční televizní společnosti a proto na jeho kontě najdeme celou řadu německých inscenací a filmů. Beneš se s lidmi za kamerou snažil udržet kontakt dokud měl ještě paměť i zrak. „Štěstí a zklamání, opojení a prázdnota, pochybnost a uspokojení, takový je život herce, ať už dojímá nebo rozesmívá. Herec žije v minulosti, přítomnosti i budoucnosti, propadá kouzlu, ale i jemu je vyměřen jeho čas a on si s ním pohrává. Unášen čarovným děním pak zapomíná stárnout,“ shrnoval své umělecké působení na českém kulturním poli Svatopluk Beneš, který se s filmem rozloučil postavou stařečka v dramatu Ondřeje Trojana Želary. Rozhlas: Svatopluk Beneš byl se svým typickým hlasem hostem i v rozhlasových studiích, kde natáčel četby románů na pokračování i audioknihy. Jeho časté účinkování na divadle i ve filmu v roli detektiva Sherlocka Holmese vyneslo Benešovi příležitost nahrát na zvukové nosiče některé z detektivních příběhů Sira Arthura Conana Doyla. Beneš je i při pouhém poslechu v postavě Holmese poutavým vypravěčem, co zvýrazňuje jemnou noblesu a jiskřivou inteligenci slavného detektiva. Zpěv: Ve dvou filmech předvedl Svatopluk Beneš kromě svého talentu hereckého také talent pěvecký. Pro film Hostinec U kamenného stolu režiséra Josefa Grusse nazpíval dvě písničky Ach, proč mi srdce nedáte a Štěstí potkáš jenom jednou. Beneše jsme slyšeli zpívat také ve filmu Vladimíra Borského Čekanky. Tituly a ocenění: V r. 1968 se Svatopluk Beneš stal nositelem vyznamenání Za vynikající práci, ke kterému v r. 1984 přibylo jmenování zasloužilým umělcem. R. 1993 byl S. Beneš u příležitosti svých 75. narozenin oceněn Nadací Život umělce cenou Senior prix a v r. 1997 získal při udělování cen Thálie zvláštní cenu Kolegia za celoživotní přínos českému divadlu. Spisovatelská tvorba: Zážitky ze svého hereckého i soukromého života sepsal Svatopluk Beneš do knihy Být hercem. Publikace, která vyšla ve dvou vydáních představuje čtení, kterému nechybí atmosféra starých prvorepublikových salónů a kaváren. Vzpomínky Být hercem jsou tradičním typem memoárové literatury s chronologickou posloupností, s popisy důležitých rolí a portréty osobností, které ovlivnily Benešovou tvorbu i život. Důležité je sdělit, že vzpomínky Být hercem vznikaly před listopadem 1989 a vydány byly až po revoluci, čímž aktualizace ožahavých témat do původního textu jaksi nezapadá. Kromě této knížky se životu a dílu S. Beneše částečně věnuje také Václav Vašák ve svém literárním počinu Jó, to tenkrát … aneb Slavní čeští senioři. Divadlografie (výběr): Whilliam Shakespeare – Troilus a Kressida (Troilus); Moliere – Škola pro ženy (Horác); Fráňa Šrámek – Léto (Skalník); Karel Čapek – Loupežník; Viktor Dyk – Ondřej a drak (Ondřej); George Bernard Shaw – Pygmalion (Higgins); Fráňa Šrámek – Měsíc nad řekou (Vilík); Alexander Nikolajevič Ostrovskij – Bouře (Boris); Johann Nepomuk Nestroy - Zlý duch Lumpacivagabundus (krejčí Jehlička); Tirso de Molina – Milovat není jen mít rád; Henry Beyle Stendhal - Červený a černý (Julian Sorel); Guy de Maupassant – Miláček; Jiří Suchý - Dr. Johann Faust (vrchní Vágner); Leonid Nikolajevič Andrejev - Ten, který dostává políčky (baron Regnard); Jean Paul Sartr - Kean (princ waleský); Michail Bulgakov – Útěk (Golubkov); Robert Anderson – Víš přece, že neslyším, když teče voda (trojrole); Peter Shaffer - Andělika a laskavec; Roger Vitrac - Viktor aneb Dítka u moci; Lillian Hellmanová - Lištičky; Severní pól (eskymák); Modrý démant (Sherlock Holmes); …