Popelka

Pohádková klasika, pýcha české kinematografie, Popelka. Překrásně natočený pohádkový film, okouzlující diváky veškerého věku. Spousta sympatických herců natočila společně Popelku, na kterou může být hrdý každý Čech. I přesto, že jediné barvy, zobrazující nám herce i prostředí, jsou černá a bílá, i přesto, že přicházíme o Popelčino červenání se, když se k ní princ Mojmír přiblíží, je tato pohádka více než krásná. Stará Macecha by chtěla pro své dcery bohatství, partii na úrovni a blahobyt až do konce života, kdo by také nechtěl pro své děti jen to nejlepší. Nevyplácí se ovšem v takovémto chtíči uplatňovat zášť, zlobu a intriky. Vedle svých dcer, Kateřiny a Dory, totiž žije v dřevorubcově domě také macešina nevlastní dcera Popelka, která jí je neustále zatracována, frustrována a zesměšňována. „Ona mě píchla!“ –„Mě taky!“ Umíněnost nevlastních, duší mladičkých husiček, sester jí nepřidávala. V tom, aby se dostala na tři plesy, které rozhodly o tom, že nebude do konce života posluhovat třem nedůtklivým ženským, Popelce pomohlo hejno holoubků, jejích jediných dosavadních kamarádů. Vždy se zjevila v překrásných šatech a stejně tak jako oděna byla krásně obuta a učesána. Ovšem už s půlnocí se musela navrátit domů. Princ Mojmír však k Popelce vzplanul láskou tak velikou, že si nedal pokoj, dokud ji po skončení plesů nenašel. V tom mu pomohl Popelčin maličký střevíček, který obula jen ona. Stačila jediná krůpějka lásky princova srdce a Popelka byla navěky vysvobozena od rodinné tyranie a navíc zamilována. Milovaného a hodného tatínka si vzala s sebou. Stačilo by jediné zapomenuté zrnko popela a Popelka by byla hubována. A postačí jediný projev zájmu o tento český skvost, aby se na něj kdokoli podíval, i když už je natočen tolik let, protože takové pohádky nestárnou.