Láska v hrobě

Na počátku třetího tisíciletí našla skupina bezdomovců útočiště na zrušeném německém evangelickém hřbitově v Praze-Strašnicích. Dokumentarista David Vondráček se zaměřil na dva z nich a sledoval je v letech 2007-2011. Vytvořil zároveň citlivou i palčivou časosběrnou kroniku, jež na láskyplném, avšak vědomě sebedestruktivním soužití dvou vykořeněných bytostí bez příkras zobrazuje odvrácenou stranu komfortního života v současné české metropoli. Bývalá prostitutka Jana a její notně zchátralý přítel, asi padesátiletý nezaměstnaný zedník Honza, který sebe i ji živí vybíráním kontejnerů a prodejem v nich nalezených knih a časopisů, se spolu seznámili na Vinohradském hřbitově. Jana byla tehdy na samém dně a samorostlý Honza se o ni od té doby obětavě stará. Společně přežívají nejprve mezi urnami v prostorách neogotické hrobky a později v malém přístřešku. A stejně jako několik dalších místních bezdomovců se mezi poškozenými náhrobky a kříži stravují, vaří si, perou, myjí se - a sní o lepším životě, jehož nemohou a vlastně ani nechtějí dosáhnout. Oba mají trýznivou minulost, byť o Honzovi z jeho opileckého breptání nelze vyvozovat o mnoho víc, než že pochází z rodiny tragicky zesnulého poštmistra a že jsou pro něho v životě nejdůležitější láska a svoboda (což svým chováním k Janě dokládá). Třiatřicetiletá Jana o sobě hovoří souvisleji a podrobněji. Ve dvanácti ji zneužil otec, v osmnácti si začala vydělávat vlastním tělem. Nedoučená pánská krejčová poté žila v Amsterdamu, vdala se a porodila dceru, ale s ohledem na ni se s ní raději nestýká. Zatímco Jana „svoji" hrobku téměř neopouští, Honzu filmaři sledují i po pražských ulicích při putování od popelnice k popelnici, ve frontě na štědrovečerní polévku, nalévanou primátorem Pavlem Bémem, či během cesty za starou nemocnou matkou do Orlických hor. Dokumentární drama nezastihuje dvojici, která ve snaze zachovat si zbytky falešné hrdosti svou bědnou existenci před kamerou často idealizuje, jen ve svým způsobem „idylických" chvílích. Zaznamenává i momenty vzájemného nesouladu a intimní okamžiky, při nichž by každý člověk chtěl být sám. Diváci mohou mít skoro nutkání odvracet pohled a nevidět, v jak zubožené trosky se „věční milenci z hrobky" v důsledku nezřízeného pití nezadržitelně mění. Režisér si všímá i trpce ironických paradoxů v jejich životech: třeba billboardu pojišťovny s nápisem „... a žijte v pohodě!", který se tyčí hned za zdmi jejich zpustlého azylu. Žít v pohodě není dáno ani Janě, ani Honzovi. Jejich romance nemá, ani nemůže mít šťastný konec. Kvůli začínající rekonstrukci hřbitova jsou jako úplně poslední ze strašnických vyděděnců ze svého iluzorního „domova" násilně vyhnáni. Takový drastický zásah do jejich životů podrobí jejich lásku osudové zatěžkávací zkoušce... Tomáš Seidl, Letní filmová škola 2012