Komunistický politik a funkcionář Jan Zika patří mezi nejdůležitější postavy této strany zapojené do odbojové činnosti v období protektorátu. Byl členem I. ilegálního ústředního výboru KSČ a jako jediný unikl při zátahu na tuto skupinu. Ihned poté založil a byl hlavním vedoucím II. ilegálního ÚV KSČ, který bylo kompletně rozmetán po atentátu na Heydricha. Obětí jedné z razií se stal i samotný Zika. Při pokusu o únik z prohledávaného domu, kdy se z konspiračního bytu pokoušel spustit na prádelní šňůře, se po pádu z třetího patra smrtelně zranil a na následky zranění spojené s brutálním výslechem gestapa o několik dní později zemřel.
Jeho dobrodružný a ze socialistického hlediska vzorový životní příběh nemohl na počátku normalizačního procesu uniknout pozornosti filmařů, kteří se rozhodli profitovat z nově nastolených podmínek. Zkušený režisér Vladimír Čech se pokusil zaplnit mezeru vzniklou po zpochybňujících a demytizujících filmech 60. let a vytvořil stranicky naprosto vyhovující, byť primitivní historku o čestném komunistovi, u kterého je na prvním místě strana a lid.
Sám autor filmu v několika rozhovorech zdůraznil, že mu rozhodně nešlo o dokumentární přesnost a věrohodnost. Zatajil však, že zcela lživě interpretoval složité období heydrichiády.
Přesně v duchu dogmatických pouček o vedoucí úloze komunistické strany interpretoval činnost odbojové hnutí v protektorátu. Jedinou skutečnou a smysluplnou protinacistickou skupinou je tedy odbojová buňka KSČ v čele se stoicky klidným Zikou. Naopak londýnský odboj je partou nespolehlivých intrikánů a bezcharakterních kariéristů. Atentát na Heydricha je považován za unáhlenou akci, která je porušením dohody jednotného usnesení revolučního výboru, jenž sloučil veškeré odbojové skupiny dohromady.
Přehnaný důraz na neposkvrněnost charakterů lidí oddaných marxismu-leninismu vede až k absurdním, často značně komickým situacím. Odsouzení komunisté si cestou pod gilotinu prozpěvují Internacionálu. V četných vzpomínkových sekvencích se s Janem Zikou vracíme do idylické předválečné Moskvy, dostane se také na exkurzi v Leninově mauzoleu a v jeho kremelské pracovně.
Čechův film sráží takřka nulová dramatičnost a toporný tok vyprávění. Je až s podivem, jak málo dokázal zkušený režisér a tvůrce kvalitních detektivek vytěžit z dramatického potenciálu námětu. Herecké výkony jdou ruku v ruce s bezradností a nevýrazností celého filmu, který nezachrání ani František Vicena, představitel Jana Ziky. Jeho úsporný styl hraní nevyvolává u diváků jakoukoliv hlubší emoci, čemuž napomáhá i fakt, že jako těžce zraněný vězeň může většinu času pouze pasivně ležet. Film je zapamatovatelný na svou dobu neobvykle naturalistickým zobrazením poprav gilotinou, která ale byla v obávané nacistické vyšetřovně, tzv. Pečkárně, nainstalována až v roce 1943.
Jan Šulc, Letní filmová škola 2012
