František Vicena

František Vicena se narodil ve Znojmě a pocházel z rodiny s kulturní tradici, mezi jeho příbuznými najdeme například herce Miroslava Doležala nebo houslistu Jaroslava Kociána. Po dokončení středoškolského vzdělání nastoupil na brněnskou JAMU, kde v roce 1955 absolvoval obor herectví. Ještě jako student účinkoval v různých uměleckých formacích, profesionální hereckou dráhu zahájil v Krajském oblastním divadle v Karlových Varech (1955-1956), po jedné sezóně se ale vrátil do Brna a následujících pět let strávil na jevištích Divadla bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo v Brně) a Státního divadla. Tehdy také debutoval na filmovém plátně, kdy si zahrál desátníka Ferdu v komedii z prostředí armády ZATOULANÉ DĚLO (1958). V letech 1961-1962 v rychlém sledu vystřídal účinkování v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a Městském oblastním divadle v Kladně. Další kroky Františka Viceny směřovaly do Prahy, kde začínal v Divadle Jiřího Wolkera (1963-1965), na tři roky se pak vrátil do kladenského Divadla Jaroslava Průchy (1966-1969). Natrvalo pak již zakotvil v Praze a patřil k důležitým oporám Městských divadel pražských (1970-1984). Svým mužným zjevem a způsobem divácky vděčného projevu byl předurčen především ke kladným hrdinům domácího i světového repertoáru (Strakonický dudák, Romeo a Julie, Cyrano z Bergeracu, Radúz a Mahulena), ve výčtu jeho divadelních rolí najdeme jak antická dramata, tak i moderní konverzační komedie. Na jevišti uplatnil i pěvecké vlohy a často účinkoval v muzikálech (Dva šlechtici z Verony, Na skle malované, Já, k čertu žiju rád). V polovině 60. let si navíc rozšířil vzdělání a v dálkovém studiu absolvoval obor divadelní režie na DAMU (1967). Příchod do Prahy pochopitelně umožnil Vicenovi častější výstupy před filmovou kamerou, ve svých nevelkých rolích však zůstával spíše fyzickým typem než výraznější hereckou osobností. Z široké škály menších filmových úkolů stojí za zmínku častější účinkování v dětských snímcích (ZÁZRAČNÝ HLAVOLAM, 1967; DĚDEČEK, KYLIJÁN A JÁ, 1969). Větší herecké příležitosti čekaly na Františka Vicenu především v době normalizace, kdy se angažoval nejen umělecky, ale i politicky a společensky. Hlavní roli popraveného komunistického odbojáře Jana Ziky hrál v tendečně zkresleném, dodnes ale působivém okupačním dramatu KLÍČ (1971). Další kladné hrdiny ztvárnil i v následujících letech, například ve válečné trilogii DNY ZRADY (1973), SOKOLOVO (1974) a OSVOBOZENÍ PRAHY (1976). Naopak z jeho práce před kamerou výrazně vybočuje postava Adolfa Hitlera v dodnes oblíbené sci-fi komedii ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM (1977). Jeho poslední filmovou rolí byla postava mlynáře a otce hlavního hrdiny v legendární pohádce S ČERTY NEJSOU ŽERTY (1984). Od počátku šedesátých let se František Vicena významným způsobem prosadil i v televizi. Kromě hraní v řadě inscenací a seriálů (F. L. VĚK, 1971; TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, 1975; DOBRÁ VODA, 1982) se věnoval recitaci, například v Nedělních chvilkách poezie, účinkoval také v pořadech zaměřených na literární osvětu. Bohaté zastoupení v tvorbě Františka Viceny má také rozhlas, kde například pořídil čtenou nahrávku slavného románu Hrabě Monte Christo. Pracoval také pro dabing, slyšet jsme jej mohli například v populárních francouzských komediích nebo v detektivním seriálu KOJAK. V sedmdesátých letech rozšířil své působení i o pedagogickou činnost a vyučoval na pražské DAMU, jako ředitel navíc vedl studentskou divadelní scénu DISK. Soukromý život Františka Viceny provázely četné problémy, které nakonec vyústily v jeho sebevraždu; zemřel v Praze 15. října 1984 ve věku 51 let. Jeho manželkou byla herečka Naďa Vicenová, rozená Prchalová (*1939).