V tvorbě národního umělce
Jiří Sequens představují díla s výrazným mezinárodně-politickým akcentem jednu z klíčových linií; v soustředěném zájmu na takováto témata nemá dnes vlastně u nás konkurenci. Pohleďme jen na zatím poslední režisérův (a zde v jedné osobě i scenáristův) realizovaný kinematografický projekt, ambiciózní film
Hořký podzim s vůní manga: v širokém dramatickém řečišti, v reálech čtyř zemí (ČSSR, Indie, Švýcarsko a Francie), v mezinárodní produkci vzniklo dílo, jehož jakousi červenou nití je pátrání po odkazu J. Nehrůa. Tedy právě autentická fakta tu mají svoji důležitost, ona byla účastna už na zrodu scénáře, ba ještě dřív, již v námětu. Neméně tak patrný je v Hořkém podzimu s vůní manga zájem o ohledy nadnárodní, o důsledný internacionalismus.
Oba tyto principy snadno vypozorujeme i v nedávné televizní inscenaci režírované
Jiří Sequens, v IMILLE. Ani situování příběhu do latinskoamerické reality nemohlo režiséra zaskočit: s jejím ztvárňováním má již zkušenost (viz
Rukojmí v Bella Vista, filmovou verzi části seriálu
Třicet případů majora Zemana). Jestliže jsme svrchu shledali Sequensovo úsilí o vyhledávání látek mezinárodně-politických za málem ojedinělé v naší kinematografii, pak v kontextu televizní dramatiky představuje naopak jeden z cenných a i využívaných inspiračních pramenů. Připomeňme si tu z poslední doby jen dvě špičkové práce tohoto druhu, předloňské
Jiří Svoboda Pueblo a loni premiérovanou
Vladimír Kavčiak hru
Salvador, sedmnáctého března krátce po páté.
Imilla je dramatem téhož rodu: příběh je v něm budován na pilířích faktů, i když – pravda – nezůstává pokorně jen u nich. Klene se i nad konstrukcí autorské fantazie a rozvíjí děj tak, jak se mohl odehrávat. Jak je pravděpodobné že se i odehrál. Ale oproštění se od otrocké rekonstrukce tu přitom umožnilo vytvořit příběh, postihující příznačné rysy současného latinskoamerického klimatu, charakterizovatelného vojenskými diktaturními režimy i mocným partyzánským hnutím. Epizoda, odehrávající se v Bolívii minulého desetiletí má tak nejednu spjatost s přítomným děním v Salvadoru, Guatemale, Haiti, Dominikánské republice, Chile atd.
Scenáristka
Milena Mathausová přesvědčila tímto textem nanovo o svém citu pro potřeby i přednosti televizní obrazovky (na jaře jsme sledovali jinou její zralou hru,
Této noci v tomto vlaku, realizovanou
Jiří Svoboda); děj, zkoncentrovaný do jednoty dramatického místa i času, zarámovala vysvětlujícím komentářem, jenž ještě více napověděl na příbuznost s literaturou faktu. S literaturou, jejíž obliba mezi čtenáři vzrůstá a jejíž audiovizuální inscenování v televizi může napříště ještě průkazněji zaznamenat i adekvátní příklon diváckého zájmu...
(MP) [i]Fakta – pilíře dramatu.[/i] Scéna. 1984 [27. srpen], roč. 9, č. 17, s. 5. [upraveno]
