Markýzovy ženy

"Markýzovy ženy". O tomto filmu se tenkrát vědělo, že je francouzský, ale jeho francouzský titul nikdo neznal. Snad by se pak dalo vysvětlit. proč se tak po česku film jmenoval, ač tam o žádných markýzových ženách není ani zmínka. Na to by možná dalo odpověď tehdejší pražské titulkovací oddělení. Ano, je tu jediný markýz, starý sběratel a mecenáš mladého a zneuznaného skladatele, kterému dopomůže k úspěchu ve chvíli, kdy již v životě úplně ztroskotává. Byl pianistou v baru, statistou ve filmových ateliérech,ale i vykonavatelem té nejkurioznější práce, a to dozorcem hodin u samotného markýze - odevšad je vyhazován, aniž sám ví valně proč, až se ocitá na úplném dně života, kterým byl útulek "Armády spásy". Přesto se najde někdo, kdo mu nejen věří ale i věrným zůstává. Je to jeho láska, filmová statistka, která to svou pílí dotáhne až na operetní hvězdu. Tedy zatím děj nikterak nový, divákům z četných amerických a anglických filmů o zneuznaných mladých geniích dost známý. Ale francouzské zpracování mu dalo vtip a rušný spád s částečnou scenérií, při níž si režisér neváhal několikrát satiricky šlehnout po vlastním povolání a do řad filmařů, divadelníků a lidí kolem nich vůbec. Takže: děj filmu je tím oproštěn od přemíry sentimentality a stává se historkou spíš zábavnou než ponurou. Zásluhu na tom všem mají především herci, jiskřící místy temperamentem, Fernand Gravey, Gabriel Signoret, André Alerme pak i francouzské umělkyně Jacqueline Francellová, Jeanne Aubertová. Problém našim distributorům tehdy dělala osoba režiséra ve filmovém ději, kterého nebyli schopni určit. Byl to Jean Tissier